Na počátku byla myšlenka jet do Tater seznámit se s ledolezením. Jak už to tak bývá, s otázkou počasí nepomůže ani křišťálová koule. Zabookovala jsem tedy na Zámce druhý březnový víkend a uvidíme, jak moc jarní nebo zimní to bude.
Výlet ve stylu bojovky to byl už od začátku.
První auto ve složení Verča, Michal, Zdeňa a Rado vyrazilo s plánem chytit poslední lanovku na Hrebienok. První výškové metry od heliportu ke stanici ve Smokovci jsme zvládli docela svižně, abychom v zápětí zjistili, že výtah opet nechodí a zdolat 13 poschodí zostavá nám opet po svojich. A tak oblíbená turistika v lyžákách pokračovala. Druhé auto s Mirou a Kubou vyrazilo později a zvolilo výšlap po žluté z Tatranské Lesné – Kubovy otlačeniny z automatických maček připevněných na kecky by mohly vyprávět. My kolegiálně čekáme u posledního piva a vítáme příchozí horcem. Poslední člen výpravy Milan příchází také z Lesné, ovšem v dosti pozdních hodinách – Mira s Kubou se však obětovali, poradili si i s nástrahou ve formě zavřeného baru a ve 3 konečně usínáme v kompletní sestavě.
V sobotu ráno hodnotíme, že náročnost prvního dne se na někom méně, na někom více podepsala. Sluníčko nás už ale tahá ven a tak se rozdělujeme do dvou skupin. Michal s Kubou balí mačky, cepíny a lana a vyráží směr Veverkáč. Zbytek skupiny skáče do lyžáků s cílem zdolat Priečné sedlo a Velkou Studenou dolů.
Skialpová část účastníků prožila velice příjemný den na lyžích :D Lyže jsme poponesli ještě kus nad Zámku, velký hang se nám šlapal dobře, Terynku jsme pak minuli zleva a pokračovali Dolinkou pod Sedielkom. Tady už ale vítr nabral opravdu na síle a kromě toho, že tvořil nepříjemné návěje z polystyrenových kuliček, tak ještě Milanovi sebral obal od péřovky, což si samozřejmě nenechal líbit. V tuto chvíli jsme zabrali celou dolinku. Zdeňa daleko na čele šlape stopu chvíli v promrzlém sněhu, chvíli polystyrenem. V levé části dolinky bojuje Milan s vichrem o obal od bundy. Pravou část má pod kontrolou Mira se svou promyšlenou taktikou výstupu. Střed držíme v dávno zavátých Zdendových stopách já s Radem. Na začátku stoupání do sedla situaci ještě trochu upgradujeme. Zdeňa se svou fýzou už dává druhé cígo v sedle. Rado se spojuje s Mirou, mění lyže za mačky a do boje se proti nim krome větru a sklonu svahu přidává ještě hluboký sníh. Po chvíli mění výstroj i Milda, který už má dnes v kapse malou výhru v podobě uloveného obalu od bundy. Já se snažím zápasit na skialpech co nejvýš, ale klouzající polystyren mi v točkách trochu ničí morál. V posledním strmém výšvihu se potkáváme a šlapame spolu pomalu do Priečného. Krátkou pauzu na svačinku nepokazil ani šílený vichr, který nás čekal na druhé straně sedla. Mira zahnal svůj vlčí hlad hlávkou salátu a je na čase zahájit sestup. Vzhledem k mým pohybovým indispozicím jsem vyhodnotila, že sjezd nebude ideální součástí mé rehabilitace a tak si Zdenda vyzkoušel spuštění na imporovizovaném prsáku. O pár výškových metrů níže máme už všichni nazuté lyže. Čekali jsme pohodový sjezd měkkým jarním sněhem, bohužel naše hřiště bylo větrem solidně promrzlé a žádný velký požitek ze sjezdu se nekonal. Cestu přes Zbojku jsme zamítli a tak jedeme rovnou dolů, kam nás sníh pustí. Klukům se podařilo sjet na lyžích kolem potoka až k rozcestí nad Reinerkou, pak jsme si ještě museli vytrpět výšlap s lyžemi na zádech zpět na Zámku.
Večer se setkáváme všichni u večeře, u piva, unavení, spokojení, plní zážitků. Ač jsme nechali téměř všechnu energii venku v kopci, tak vždy něco zbyde i na ochutnávky místních nápojů a sdílení dojmů.
A jaké dojmy tedy měli Michal s Kubou?
Ráno sešli na rozcestí k Rainerce a stoupali Velkou Studenou. Namotivovaní vyzkoušet ledolezecké znalosti nabité od náčelníka Mirka zamířili k prvnímu kousku ledu, který ze stezky uviděli. 300m stoupání hlubokým sněhem bylo prý vyčerpávajících a že to nebyl Veverkáč, ale nějaký nelezitelný kousek ledu, je zrovna nepotěšilo. Takže znovu a lépe. „Veverkáč je už opravdové lezení a každý kdo jej vyleze je už velký kluk“ cituje Kuba nějaký popis pod nástupem… doplnil energii a odhodlával se k prvnímu kroku. Dole si byl jistý, že rukavice na lezení rozhodně nebude potřebovat a se svým rozevlátým stylem vyrazil vzhůru. Po 5ti minutách měly jeho ruce jiný názor a Míša to měl pak na druhém konci lana velice jednoduché – stoupal po červené. Kluci úspěšně vylezli, Veverkáč puknul až následující den a večerem se tak nesla velká radost velkých kluků 😊
Nedělní plány byly na začátku nejasné, ale nakonec jsme všichni vyrazili zkontrolovat poslední zbytky ledu v Slnečnej zákrute. Horní část ledopádu už nebyla pro lezení bezpečná, Zdenda to ale natáhnul doprava a tak jsme si vyzkoušeli i lezení po kořenech a zasekávání cepínů do jehličí. Jako ledolezecké miminko hodnotím tuhle zkušenost velmi pozitivně a už si brousím mačky na další sezonu.
Naše skupina se po lezení rozutekla všemi směry – Mira s Milanem na Skalnaté a sjezdovkou dolů, Kubík nahoru na Terynku čekat druhou bandu a já se zbytkem do Smokovce a domů.
