VYPRÁVĚNÍ O HOROLEZECKÝCH ZAČÁTCÍCH

Abychom si učinili obraz o našich horolezeckých začátcích - vypravuje Luboš - musíme si v myslích vyvolat především rok 1944, tu dobu ještě naplno ponořenou v hrůzách světové války a nacistické okupace. Tehdy, pravda, vznášela se nad námi již jasná vidina konečné porážky původců všeho toho obrovitého zla a žili jsme vlastně jen utkvělou nadějí na velikou chvíli vítězství. Zatím však na každém našem dni a na každé jeho hodině lpěla dusná, tíživá atmosféra hitlerovské otrokárny, z níž jakýsi únik, třeba jen chvilkový, byl možný toliko v přírodě.

Na začátku okupace přišlo do tehdejšího Zlína mnoho nových lidí a mezi nimi takoví, kteří měli rádi přírodu a byli zvykli na hory v létě v zimě. Ti se brzy našli a společně se scházeli s domácími členy v místním Klubu českých turistů, jedné z mála organizací, kterou okupanti nezakázali. Ve volných chvílích chodili společně do bližšího i vzdálenějšího okolí, v týdnu cvičívali v tělocvičně a scházeli se k besedám v zimě lyžovali. Mezi členy odbočky byli dva, Jindra Dobrovolný a Josef Charvát, kteří zvlášť měli rádi hory a jimž tehdy už nestačil běžný, turistický způsob pro pobyt v nich. Vážně pomýšleli na horolezectví a myslím, Jindro, že můžeš sám lépe povědět, jak to tehdy bylo.

Ano, brali jsme tento svůj úmysl doopravdy -potvrzuje Jindra. Já Jsem si o horolezectví začal dopisovat s Antkem Veverkou a Josef Charvát se domlouval s brněnským horolezcem doktorem Putnou. Bylo to srdečné ale neplodné, na skálu jsme se tím nedostali. Pravda, Lukov nebo Skalný jsme z turistiky znali, na divoko jsme po nich lezli, že jsou však vhodnými cvičnými skalami, na nichž je možno ovládnout horolezecké základy, to jsme, myslím, tehdy nevěděli. Musím Luboše opravit, že již v této fázi jsme nebyli dva, velmi brzy přišel třetí, právě Luboš Šrámek, a také čtvrtý, Alois Trunda.

Na 1. máje 1944 byli jsme s větší skupinou turistů na Zděchově, odkud jsme se vraceli přes Pulčiny a Čertovy skály. Ovšem, že jsme při přechodu Pulčin zase na divoko lezli, avšak na Čertových skalách jsme se setkali s horolezci, kteří měli opravdové lano, smyčky, kladiva, skoby, karabiny a jiné příslušenství. Luboš mezi nimi poznal známého J. Chamrada a jeho prostřednictvím došlo k seznámeni s ostatními, především se Zdeňkem Zábojem, iniciátorem horolezectví v Dluhonicích a na Vsetíně. Bylo to seznámeni užitečné, brzy byly mezi námi přátelské a sportovní styky, především jsme však bez odkladu začali v horolezectví prakticky. Potíží z toho vyplývajících bylo ovšem již na těchto prvních krocích dost. Nebylo informací o metodice výcviku. Nebylo vhodné výstroje ani výzbroje. Avšak prozkoumávali jsme kraj, nalézali cvičné skály a s nevhodnými hasičskými karabinami a se skobami vlastní výroby zjišťovali jsme možnosti průstupu na cvičných skalách u Břestku, na Lukově, na Čertových skalách u Lidečka. Přelezené cesty na nich byly zdolávány často ještě bez znalosti opravdové lezecké techniky, avšak abeceda horolezeckého výcviku se postupně rozšiřovala, až nás dovedla i k prvním vlastním prvovýstupům. První společnou cestu na laně uskutečnili jsme 14. května 1944 na skalách u Břestku. Za lanonám posloužilo laso a čtyři, kteří si tam poprvé sáhli na skálu, byli právě Luboš Šrámek, Josef Charvát, Alois Trunda a Jindra Dobrovolný. A již krátce nato, 2. srpna, vykonala dvojice Dobrovolný-Šrámek první úspěšný prvovýstup na skále Dráteník na Českomoravské vysočině. Měsíc na to, v září, jsme objevili jako cvičnou skálu Čertův kámen u Provodova, kde prvovýstupy zlezli Dobrovolný s Charvátem a Šrámkem. (Později je o další cestu rozšířil Mirek Trávniček.) A bylo to ještě v témže prvním roce, kdy dvojice Trunda-Dobrovolný vykonala průstup Zamrzlou věží na Lukově cestou, kterou nazvali Přímá.

Mezitím jsme ovšem přelézali tehdy známé cesty na Lukově, dokonce i Velkou, lezli jsme na Pulčinách, Čertových skalách, Šrámek a Dobrovolný vykonali první cesty na Držkové a pustili se na Lukově do dalšího prvovýstupu na Zamrzlé věži, z něhož se jim podařila první část Převisové.

A to jste již byli tehdy organizováni? - otázal se Jura. Ano - odpovídá Luboš - ještě v r. 1944 jsme utvořili horolezecký odbor při zlínském KČT, jehož jsme byli všichni členy a funkcionáři. Předsedou odboru byl Dobrovolný, jednatelem Charvát a náčelníkem Šrámek. Stojí za zmínku, že 3. září jsme již spoluorganizovali první horolezecký sraz na Skalném. Sešli jsme se tam se Zábojovou skupinou, byli to Záboj, Chamrad, Šebík a Olda, a také s Antkem Veverkou, který tehdy učiteloval v Holešově. Spali jsme v chatě proti Čecheru na Rusavě a společně večeřeli brambory, protože nic jiného k jídlu celkem nebylo. Druhý den jsme hodně lezli, a to v kombinovaných družstvech, abychom si vzájemně vyměňovali zkušenosti. Jinak zájezdů s bivakováním bylo pramálo, protože spaní v přírodě bylo velmi nebezpečné. V noci patřily hory partyzánům za denního světla Němcům. I za plného dne se nám stalo -však právě na Vysočině, že lidé před námi prchali v lese cesta necesta, protože měli zlé zkušenosti s provokatéry, kteří třeba žádali jídlo a pak šli dárce udat. A pokud se muselo cestovat, tedy jen pěšky, nebo na kole. Duše i pláště byly mizerné, cesty ještě horší a tak se ručně spravovalo. Třeba při svíčce, protože ani baterek nebylo.

A tak, když skončil první rok činnosti, byl tu řádně ustavený horolezecký odbor, třeba měl zrovna jen tolik členů, kolik musel měl funkcionářů. Ti však podnikli sedmnáct zájezdů na cvičné skály a vykonali asi padesát průstupů, tedy výkon na počátek docela uspokojivý. V prvních měsících roku pětačtyřicátého vyvrcholily události, na něž jsme toužebně čekali po celých šest let války a okupace. Přibližovaly se sovětské armády, dočkali jsme se osvobození a v práci na úkolech, jimiž jsme připravovali podmínky pro nový, lepší společný život, nebylo mnoho myšlenek na soukromé věci a osobní záliby. Teprve 5. a 6. července jsme podnikli první zájezd na Slovensko, na Súlovské skály, a to Šrámek se Zábojem a Chamradem. Je, myslím, vhodné připomenout na tomto místě sportovní a kamarádské společenství se vsetínsko-dluhonickými horolezci, s nimiž jsme v oné době a ostatně I v dalších letech často horolozili společně. Na Súlovských skalách jsme vykonali několik výstupů. Dobrovolný se zatím scházel s brněnskými horolezci a cvičil s nimi v Moravském Krasu.

Toho léta byl uspořádán ve Vysokých Tatrách první poválečný státní kurs pro horolezecké instruktory, avšak z naší oblasti kromě Antka Veverky, který tam byl instruktorem, nebyl do kursu nikdo pozván, prostě proto, že se o nás vědělo ještě pramálo -vlastně nic. Nás to nejprve mrzelo, protože jsme již příští rok chtěli vést do Tater nováčky, ale nerezignovali jsme a uspořádali si vlastní zájezd na Popradské pleso. Byli v něm Záboj, Chamrad, Šebík a Šrámek. Našim poradcem v tatranském místopise byl otec Zdeňka Záboje, zkušený vysokohorský turista. Vykonali jsme několik horolezeckých túr, které vyvrcholily výstupem na Žabího koně východním hřebenem. Náš soukromý zájezd splnil účel a naučili jsme se více než kdybychom se účastnili státního kursu. V té době jsme pilně doplňovali praktický výcvik ve skále teoretickými znalostmi ze všech odborných publikací, k nimž jsme se dostali.

Již tehdy v nás krystalizoval názor, při němž jsme setrvali dodnes, že vrcholný výkon není jediným smyslem horolezectví. Více jsme si vážili poměru k horám, protože jen ten, kdo si do hor nese lásku k nim, může hory poznat a mít k nim pravý, hluboký vztah a řekl bych rovnou stát se jejich pomocí lepším a pravdivějším člověkem. Z vlastnosti horolezce jsme nejvíc oceňovali spolehlivost. Nejen spolehlivost při jištění ta je samozřejmá, nýbrž i spolehlivost v ostatním životě. V našem původním kamarádství byla jistota bez pochybnosti jednoho o druhém, vědomí, že co kdo slíbí, také splní. Ve společné práci jsme neznali nucení nebo přemlouvání. Vědomě jsme působili, aby tento duch vládl i po rozšíření naší horolezecké rodiny.

A ta se také pomalu, ale jistě začala množit. První nováčci, kteří mezi nás přišli, byli Jura Paulus, A. Kobíček a Daněk, o něco později Michl, Kadlec, Zachoval a Mrkvička. Jestliže měl odbor v roce založení čtyři členy, v r. 1945 sedm, v r. 1946 to již bylo dvanáct členů, rok na to šestnáct, s prvními šesti ženami a v roce 1948 se tento stav zvýšil přechodně až na padesát členů.

Organizačně jsme se stali v roce 1947 členy závodního klubu, ačkoliv jsme přitom nepřestali být odborem KČST. V roce 1948, při prvním sjednocení tělesné výchovy, jsme se stali samostatným oddílem Sokola Botostroj, který se brzy změnil na Sokol Svit. na začátku padesátých let dochází k další reorganizaci, zakládají se DSO (Dobrovolné sportovní organizace) podle výrobních resortů. Náš oddíl se nedělí a přechází jako celek do DSO Jiskra.

Mělo to určitou výhodu, že kolektiv zůstal pohromadě, ale i nevýhody, které se projevily např. poklesem členstva, proto jsme uvítali vytvoření Tělovýchovné jednoty Gottwaldov. Tolik snad o organizačním vývoji oddílu v prvních letech, jak je zaznamenává oddílová kronika. mnohem významnější je však vlastní, horolezecká činnost jak v této, tak v pozdější době a myslím, že tady bys měl pokračovat opět ty, Jindro.

Průstup západní stěny Lomnického štítu Hokejkou. Úspěchy z r. 1948 - rozhovořil se znovu Jindra - podněcovaly Václava Zachovala k ještě intenzivnější přípravě v r. 1949. Velmi často jezdil do Tater, kde s brněnským Frant. Plškem podnikali túry lezecky velmi náročné, při nichž horolezeckou tatranskou mapu obohatili o několik prvovýstupů. Byly to zejména: 7. září Kopky -východní pilíř, cesta 567 B -obtížnost VI, a dva dny poté Ošarpance - jihozápadní hřeben, cesta 605 B, rovněž nejvyššího, šestého stupně obtížnosti.

V dubnu padesátého roku je Vašek instruktorem v krajském horolezeckém lezeckém kursu, jinak se svým partnerem Plškem podstupují nadále vytrvalý lezecký trénink, z jehož povahy je zřejmé, že se dvojice chystá na něco skutečně velkého. Co to bylo, dověděla se čs. sportovní veřejnost 22. srpna 1950, kdy se rozlétla zpráva, že dvojice Zachoval-Plšek zdolala poslední horolezecký problém Vysokých Tater, západní stěnu Lomnického štítu středem, tzv. Hokejkou.

Západní stěna Lomnického štítu spadá příkře do Terryho kuloáru, do hloubky asi 350 m. Je místy převislá a právě tyto převisy byly největší překážkou, která odolávala jejímu zlezení v kolmém směru, středem stěny. O tuto přímou cestu středem pokoušeli se horolezci několika národů Poláci, Čechoslováci, Maďaři, Němci, avšak bezúspěšně. Pokus Poláků skončil zřícením dvou lezců. Hokejka odolávala všemu úsilí. Převis sám je obrovskou trhlinou uprostřed stěny a stín této trhliny má tvar hokejové hole, odtud jeho název.

V posledních měsících před srpnem roku padesát soustředil se na Hokejku nápor nejlepších čs. horolezců. Slovenský horolezec S. C1igašík již roku 1938 pronikl až pod hlavní převis, nakonec však se musel vzdát a slaňováním sestoupil. Další výpravy se nedostaly ani tak vysoko. Teprve zmíněného dne byla Hokejka překonána, právě Plškem a Zachovalem.

Oba horolezci, plně obeznámeni s obtížemi stěny a všestranně na ně připraveni, odcházeli ve 2,45 hod. ráno Terryho kuloárem k nástupu, kde v 6,45 hodin vstoupili do vlastní stěny. Dvanáct hodin zdolávali jednotlivé převisy, hladké plotny, na nichž nebylo možno zatlouci skobu, převislé spáry a vlastní, mohutný převis Hokejky, až konečně v 18 hodin večer překonali poslední obtíže této těžké, avšak lezecky velkolepé stěny, a o něco později stanuli na vrcholu.

Plšek a Zachoval nespokojili se však tímto vynikajícím úspěchem. Využili vhodného počasí a ještě v témže týdnu vykonali dva další tatranské prvovýstupy: 25. srpna zdolali Vysokou východní stěnu (výstup 584 C, obtížnost III-IV) a pár dní na to prostoupili nejvyšší stěnu Tater, Severní stěnu Malého Kežmarského štítu novou cestou (1288 A) šestého stupně obtížnosti. Tato cesta byla zdolána společně s Puškášem a jeho druhem.

Standa přinesl další náruč polínek a oživil zkomírající oheň v krbu. Kdosi navrhl, že by se mohla uvařit káva a setkal se s obecným souhlasem. Zatím co se připravovaly šálky, ozval se Jarda: Bylo vhodné a odpovídalo skutečnosti, jestliže tato doba byla líčena především ve znamení výkonů Vaška Zachovala. Tehdy, před šestnácti až čtrnácti lety, byly jeho prvovýstupy každý sám o sobě horolezeckou události a mnohé z nich i v opakování zůstávají stále prvotřídními výkony.

I v této době však oddíl, kde Vašek horolezecky vyrostl a v němž se zúčastňoval výchovné i organizační práce, pokračoval jako celek v rušné sportovní činnosti. Ve výchovné a výcvikové práci byla to především horolezecká škola na cvičných skalách, pořádaná na jaře 1950. Pod vedením skupiny instruktorů prošlo ji třicet absolventů, mužů i žen, a i když ne všichni, jak to při výběrové povaze horolezectví je samozřejmé, tedy ti nejosvědčenější zůstali už oddílu věrni. Hodnotné byly také tři letní zájezdy do Tater, kde oddílová družstva vykonala desítky průstupů stěnami a přelezení hřebenů, z nichž některé byly lezecky značně obtížné.