Jeden z výsledků prodělání horoškoly je ten, že člověk pozná hned několik lezení chtivých kamarádů. Pro neskromnou touhu lézt ve vysokých horách jsme si padli do oka s Petrem. Ačkoli naše touhy přesahovaly náplň základního kurzu školy, tak Petrova láska k Vysoký Tatrám a údajně můj lezecký přesah nás dovedl k myšlence, že bychom tam měli zdolat nějaký parádní vrchol. Že ovládáme základní metodiku jsme si ověřili, chuť mířit k výšinám nám nechyběla, nebyl důvod váhat.
Petr mi poslal topo na Stanislawského (V) na Voli vežu. Sice jsem už za svůj lezecký život několik vícedélek vylezl, a dokonce i těžších, ale v Tatrách a po vlastním? Byl jsem trošku nervózní. Ovšem když Petr přišel s perfektní přípravou, jak se vůbec dostaneme do nástupu, jaké jsou podmínky vstupu do Tater a že navíc zná někoho, kdo cestu už lezl, a tvrdil, že není, čeho se bát, začal jsem dělat přípravu i já. Koukl jsem na Youtube na videa, prošel si fotky stěny, nakoukal klíčová místa, a tak jsem zhodnotil, že to bude opravdu super zážitek. Navrhl jsem jen malou změnu, rád bych lezl Štáflovku (V). To mi prošlo, tak bylo rozhodnuto.
Když se hodiny přehouply z pátku na sobotu 5. 7. 2025, vyjížděli jsme z Fryštáku. Po 3,5 hodinách cesty, tedy ve 3:30 ráno, jsme dorazili na parkoviště u vlakové stanice Popradské pleso, kde jsme za 15 € zanechali svůj vůz. Do aplikace Horskej záchrannej služby jsme zadali trasu a plus mínus s východem slunce jsme vyrazili. Tak snad je náš počin vstupu do národního parku legální. Vyšli jsme po modré, po silnici kolem Popradského plesa, sešli na červenou směr Rysy a u Velkého Žabieho plesa v Mengurovskej dolině to stočili přímo ke stěně. Ledy byly prolomeny, zjistili jsme, že máme velmi stejné komfortní teplo. (To poznáte tak, že celou cestu kecáte a pořád to udýcháte). Do nástupu do stěny jsme dorazili za 3 hodinky. Nenechte se zmást „komforním tempem“ pořád je to cesta 8,5 km dlouhá, s převýšením 1000 m a podle mapy.cz trvá 4h20.
V 7:30 jsme dorazili pod stěnu, naštěstí jako první, posnídali a těšili se lézt. „Mě zbělaly prsty a co teď?“ Už dole na parkovišti bylo + 6 °C, kdo ví kolik stupňů mohlo být v nástupu. Chvíli jsem si myslel, že v prvních paprscích slunce ruce rozehřeji, ale pochopil jsem, že jediná cesta vede nahoru. Ověšen friendy a vklíněnci jsem připomínal vánoční stromeček – chyběla jen hvězda na přilbě. V hlavě mi samovolně začaly znít koledy.
S prvním krokem do stěny se dostavil ten blažený pocit. To je ono, to je to, proč jsme tady a co chceme dělat. V naprosté euforii jsem vytančil do prvního štandu. Petr mi byl hned v patách. Jeho jiskra v očích mi prozradila víc než jakákoli slova. Přebral si zbylé jištění a pokračoval další délkou. Tak rychle to uteklo, jsme na vrcholu. Volia veža (2373 m). Nádherná, exponovaná, jednoduchá a přesto smyslná, taková byla naše první slova. Lezli bychom dále ale už nebylo kam. Zachycujeme tedy pár snímků na mobil, chvíli se kocháme a jdeme najít nějaký slaňák. Měl by být z východní strany vrcholu. Svazujeme dvojčata a na 3 délky slaňujeme téměř k nástupu. Mezitím ještě zachraňujeme druhou dvojici lezců, kterým to slanění s 60m singlem moc nevychází. Obměkčili nás, že spěchají do Ostravy na „Beats for love“.
Až po slanění si podáváme ruce s díky za perfektně zdolaný projekt. Asi o vteřinu později padá myšlenka „stihneme ještě Stanislawského?“. Váháme, váháme, ale zážitků máme dost. Ještě nás čeká 8,5 km k autu a minimálně 3 h autem domů.
