Poprvé jsem na Berninu koukal s respektem při dovolené v Engadinu (oblast kolem Svatého Mořice, komerční přestávka zde).
Ze začátku nebyly zkušenosti, později štěstí na termíny.
S Tomem jsme se dohodli, že pokud vše vyjde, vyrazíme hned na začátku sezóny na Berninu.
Základní info
Piz Bernina je nejvyšší horou východních Alp a zároveň jedinou horou převyšující metu 4000 metrů. Normálka přes Spallagrat vede z Itálie přes chatu Marco e Rosa (AD), případně slouží jako sestupová cesta Švýcarské trasy přes vyhlášený Biancograt (AD+).
Třetí týden v červnu se již začaly objevovat první fotky a komentáře typu “perfect conditions”, takže zůstalo dát dohromady kromě kopce další podmínky: počasí, žádné kolizní termíny s manželkami, poladit dovolenou v práci a rezervaci na chatě. Chalupa byla nicméně na každý víkend beznadějně vyprodána a na volné pozice byl pořadník. Holt slavná trasa.
Ideální počasí samozřejmě vycházelo na víkend a od pondělí dále byla prognóza bouřek a srážek. Tom dostal nápad bivakovat v sedle Fuorcla Prievlusa (3430 m), kde by se to mělo dát zvládnout. To bude paráda, říkal jsem si. Na vrchol bude zůstávat už jen 600 výškových metrů.
Tak vznikl později oběma účastníky proklínaný nápad jít Berninu na těžko.
Nástup na bivak
Po klasickém rychlopřesunu do Alp (výjezd po práci, přespání někde po cestě u auta pár hodin) jsme kolem 12:00 dorazili v sobotu do Pontresiny. Čeká nás 1652 metrů převýšení o délce 15,6 km. Cesta vede od vlakového nádraží 7.6 km krásným údolím Roseg, kde následně uhýbá doleva k chatě Tschierva. Údolí lze překonat “Alpským stylem” na koňském povozu. Nicméně na koníky je potřeba rezervace, bez ní ani metr, takže musíme po svých. Snažím se přesvědčit sám sebe, že tak jsem to chtěl, bude to čistší sportovní výkon. Po cca 4 hodinách šouravým tempem se dostáváme k chatě Tschierva, kde zjišťujeme aktuální situaci.
Pozor, do sedla vede nová trasa nad morénou ledovce jak se dozvídáme z fotek na chatě (viz galerie). Některé starší články na internetu a mapy mohou být zavádějící.
Je dobré zjistit, jestli lze do sedla vystoupat rychleji po ledovci v poslední části od 3300m nebo zbývající metry překonat ferratou. Dále jaký je stav firnu u prvních dvou skalních věží nad sedlem, protože je lze překonat buď skalním hřebenem nebo obejít (viz galerie). Od chaty se začíná výstup směrem na Piz Morteratsch, kde následně ukazatel navádí doprava na Berninu. Cesta je dobře značená, místy exponovaná a částečně zajištěná řetězy. Finální metry do sedla bohužel musíme po ferratě, která je takticky umístěna pod menším vodopádem takže do bivaku přicházíme skrz naskrz mokří. Tohle v předpovědi nepsali…
V sedle se naštěstí skutečně nalézalo připravené místo tak akorát pro dva spacáky. V noci je překvapivě teplo, bohužel izotermický bod je nad 4000 m takže přes noc nepřimrzne sníh a bude pomalejší postup. Budíky nastavujeme až na 5:30, v chatě startují kolem třetí ráno a raději necháme místní horské vlky ať nám ukážou správnou cestu přes skalní věže.
Summit day
Ráno slušně pozdravíme ze spacáku první procházející skupinu se kterou prohodíme pár slov. Informujeme je, že v noci byly krásné hvězdičky a oni nás zase o příchozí italské zpomalgruppe sestávající z 11 členů na jednom laně. Představa, že budeme čekat u slaňáků na 11 italů než vše proslaňují nás natolik vyděsí, že narychlo balíme spacáky a vyrážíme.
První skalní věž (technicky II-III, místy IV) lezeme z pravé strany až úplně nahoru po hřebeni. Leze se co nejvýše až na konec, kde se slaní na začátek Biancogratu. Odtud je již vidět Biancograt v celé své kráse.
První věž nedoporučuji obcházet pokud není tutová informace o dobrém stavu firnu (možnosti postupu viz galerie).
Druhou věž nikdo neleze přes hřeben, všichni obchází takže nebudeme trhat partu. Po překonání už “jen” stoupání po hřebeni k prvnímu vrcholu Piz Bianco.
Hřebínek není nejužší, zažil jsem horší, nicméně tak od poloviny tuhne. Informace z chaty “no ice on Biancograt” se ukazuje po vlně veder jako lichá a 50° svah v ledu lezeme na šrouby. Jedná se o ideální trénink lýtek vzhledem k váze batohu. Na to že je teprve konec června, si neumím představit jak bude hřeben vypadat v září. Určitě bude nebezpečnější. Úsek je ale dlouhý jen přibližně tři lanové délky a pak se opět umoudří. K prvnímu vrcholu už je to jen choďák. Při pohledu na hlavní vrchol jde vidět, že tady teprve začíná to pravé lezení.
Štěrbina Berninascharte, kterou musíme překonat na cestě k hlavnímu vrcholu je již plně bez sněhu takže sundáváme mačky. Jedná se lezecky o úseky II-III nicméně ve značné expozici, pád by nebyl dobrý. Zde již plně můžeme docenit lezení s batohy na těžko. Trasa je dobře zajištěná, občas raději ještě obhodíme smyčku, nebo dáme frienda. Kromě dramatu se zaseknutým lanem po slanění nic zvláštního.
Po překonání štěrbiny pokračujeme skálou za II až na vysněný vrchol. Výhledy jsou parádní. Bernina má prominenci 2 236 m což jej řadí na pátou příčku v Alpách.
Jakmile dokončím doplnění potřebných minerálů kouskem štangle vysočiny je potřeba začít pokukovat po trase sestupu na chatu Marco e Rosa. Ta taky nevypadá, že bude úplně zadarmo. Je potřeba sestoupit na ledovec vedoucí k chatě přes hřeben Spallagrat s úseky za II. Sněhové hřebínky jsou exponované a skálu je potřeba na třech místech proslaňovat. Nicméně nakonec se zadaří a konečně dáváme pivko na chatě!
Na chalupě probíhá vše standardně, personál je milý a dokonce součástí vybavení je běžný záchod vedle tureckého. To je samo o sobě na hvězdičku navíc v Itošce. Body dolů za absenci točeného piva.
Sestup do údolí
Poslední den je v plánu návrat na stanici lanovky Diavolezza, která nás zaveze dolů na vláček. Možnosti překonání ledovce a jeho mohutných trhlin jsou v podstatě tímto směrem dva. Buď v sedle Bellavista zahnete doprava na traverz hřebene Piz Palú nebo pokračujete skalním hřebenem Fortezza. Doporučil bych zvolit traverz přes Piz Palú. Výškově nastoupáte stejně, ze hřebene to musí být perfektní kochačka. Technickou patálií může být snad jen užší hřebínek vedoucí na hlavní vrchol, následný sestup na lanovku už je dávačka.
Na druhé straně kopce ale mohutně hřmí a jsou viditelné srážky takže volíme úprk z hromosvodových výšin do údolí. Na hřebeni Fortezza následují další čtyři slanění a pohyb po exponovaném terénu s dvojkovým lezením. Jednalo by se o Alpskou idylku, nebýt dešťových přeháněk a mokré skály. Naštěstí máme dobrou viditelnost pro navigaci mezi trhlinami a po sedmi hodinách se dostáváme zpět do civilizace.
Na závěr
Kdybych měl výstup nějak shrnout tak je to štreka... Technicky mi přišel náročnější než například Maťák přes Hörnli. Na Bernině se střídá více druhů terénu a je zapotřebí neustálá práce s lanem. Obtížnostní stupně v článku jsou dle SAC (Swiss Alpine Club)
Tip na výlet v okolí
Oblast určitě stojí za prozkoumání i v rodinném kruhu. Krásný kemp je například zde. Z Pontresiny vede lanovka do poloviny výstupové trasy na jednu z nejlehčích třítisícovek v Alpách - Piz Languard. Kopec nabízí nádherné výhledy na celý masiv s chatou přímo pod vrcholem. Určitě se sem ještě vrátím.
