Když se v pátek 10. dubna sešla na oddílové klubovně informační schůzka Horoškoly 2026, bylo nás třiadvacet a klubovna praskala ve švech. Mirek nás přivítal oslovením „kamzíci" a hned na úvod nás seznámil se svou teorií, že deset procent ztrát je povoleno. Všichni účastníci měli s horami už nějaké zkušenosti, ale jak se ukázalo, poctivá průprava byla nakonec velmi užitečná pro každého. Robo se hlásil už potřetí, protože mu dvě předchozí Horoškoly přerušil úraz. Odhodlání tedy nechybělo nikomu.
Hned první sobota byla hlavně o jištění. Instruktoři z nás trpělivě vymítali zlozvyky posbírané po lezeckých stěnách a do hlav nám vtloukali, že ruka s lanem musí býti pod kyblíkem. Chytání pádů vypadalo zprvu jako lehké odsedávání, což v nás vyvolalo nemístný optimismus. O týden později přišla sobota, kterou nám WhatsApp ohlásil slovy „vemte si hnědé trenky a kalhotky" – a bylo po optimismu. Pády byly najednou opravdové, a protože Pavel rád přidával průvěsu, byly i patřičně dlouhé a děsivé. Naštěstí u hnědých trenek zůstalo jen v teoretické rovině.
Na skály jsme se poprvé dostali koncem dubna, na tradiční Držkovou. První štandy o strom, první vlastní smyčky a bambuláče, první nefalšovaná skála pod rukama – a taky první zvrtlý kotník.
Pak už to jelo: přednáška o sportovním tréninku, bouldery na Velé i s ukázkou legendární Žaby. V polovině května nám počasí připravilo zkoušku charakteru – na sobotu hlásili déšť a zvítězila, slovy Mirka, „drsňácká varianta venku". Nácvik pádů na boulderu, lezení v mokru na cvičné stěně, náhradní sada bombarďáků v batohu a Pavel v maskáčích, takže celý den měl tak trochu punc vojenského cvičení.
Druhý skalní výjezd mířil za hranice, na Pružinu na západním Slovensku. Sektor K60 se ukázal jako ideální učebna – akorát lehké, dlouhé, široké, vlezla se tam celá naše banda. Celý den jsme lezli navázaní na dvojitou dračí smyčku, kterou jsme se předtím naučili, rušili vratné body a slaňovali z prasat. A tady musím složit poklonu instruktorům: viset desítky minut na štandu na slunci a kontrolovat jednoho žáka za druhým, jestli si správně přepnul sebejištění, to chce obětavost, kterou bych v sobě asi nenašel. Večer pak táborák se špekáčky – po předchozí týdenní debatě, zda si na ně brát teleskopickou opékací tyčku, zvítězila klasická horolezecká vynalézavost s ořezanou lískou.
Vrcholem skalní části byla červnová víkendovka na Rabštejně. Sraz v pátek večer v hospodě u piva (jak pravil mail s programem – a jak podotkl náš spolužák Tom, „pro mladistvé a abstinenty vskutku věc nová"), spaní ve stanech u ohniště a dva dny lezení v oblasti, kde se jistí hodně tradičně: málo a nepříjemně vysoko. Zde jsme zjistili, co to znamená „morál". Zakládali jsme friendy a vklíněnce, stavěli odsazené štandy a lezli po malých skupinkách pod dohledem nesmírně ochotných instruktorů. Večer pivo, buřty a debaty o tom, jestli se sprcha ve spreji dá na túře splést s pepřákem na medvědy.
Mezi výjezdy běžel druhý, méně fotogenický život Horoškoly: páteční přednášky na klubovně a úterní tréninky na stěně. Také zdravověda s lékařkou z ARO, při které jsme v závodě o procenta resuscitovali figurínu jménem Little Anna („Anču jsme zachránili," hlásil pak hrdě chat). A týden před zkouškami rozeslala Ivča seznam šestnácti praktických otázek, po kterém, opět slovy chatu, „pár lidí nebude spát". Nespali jsme a cvičili uzly jednou rukou.
Zkoušky přišly v sobotu 13. června: test, běh a praktická část na stěně. Obávaný běh na Lesní hřbitov a zpět nakonec zvládli všichni, někteří s dopomocí rumu, a Dan při něm vytvořil nový rekord Horoškoly. Večer se pak konal bujarý večírek, na který se sešla i spousta oddílových horolezců, aby popřáli Mirovi ke kulatinám. Oheň hořel dlouho do noci.
A co nám těch deset týdnů dalo? Vedle hromady nových dovedností hlavně partu lidí, se kterými se nebojíme navázat na jedno lano. Jak Mirek předpovídal, stala se z nás parta se silnými vzájemnými pouty. Nejlíp to bylo vidět hned po zkouškách: místo abychom si oddechli, rozprchli jsme se po skalách.
Jedna věc ale našemu ročníku dodává hořkosladkou příchuť. Velkou část kurzu jsme strávili na venkovní cvičné stěně. Celou dobu jsme věděli, že jsme na ní poslední – majitel pozemku ji měl zbourat, a 20. července se tak skutečně stalo. Je zvláštní, jak nám to místo přirostlo k srdci i za pouhé tři měsíce. Jen těžko si představujeme, jak bylo těm, kteří na ní strávili téměř čtyřicet let – a zvlášť těm, kteří ji tenkrát vlastníma rukama stavěli. Nejedna slza ukápla. Náš běžecký okruh na Lesní hřbitov už tak zůstane navždy Danův.
Stěna padla, ale to, co se na ní čtyři dekády předávalo, běží dál – letos to doběhlo až k nám. Díky, Mirku, Ivčo, Peťo, Katko, Štěpáne, Rado, Verčo, Tomáši a Pavle. Bylo to fajné!
Hore zdar!
účastníci Horoškoly 2026
autor: Vašek Přibík
korektura: Mirek I.
