Účastníci zájezdu: Radek, Juraj, Martin a Kačka

Datum: 18.-21. září 2025

Hodně lidí si myslí, že nejvyšší hora Švýcarska je Matterhorn. Omyl! Nejvyšší je Dufourspitze, majestátní vrchol masivu Monte Rosa. A to byl náš letošní zářijový cíl.

Základní info

1. Vrchol: Dufourspitze (Monte Rosa), 4 634 m
2. Obtížnost: AD– (kombinace sněhových a skalnatých hřebenů, ledovec, exponované úseky, nutná jištění)
3. Typ trasy: Swiss Normal Route, start a konec u chaty
4. Převýšení od chaty Monte Rosa Hut (2 883 m): cca 1 800 m
5. Náš čas na vrchol: cca 8 hodin

Den 1 – Výstup na Monte Rosa Hut (2883 m)

Ve čvrtek nás čekal první aklimatizační den. Auto jsme nechali v Täschi, odtud vláčkem (Matterhorn Gotthard Bahn) přes Zermatt až do předposlední stanice Rotenboden. Odtud už hurá pěšky na chatu.

Na mapě to vypadalo jako pohodová čtyřhodinová procházka. V realitě? „Už tam budem?!“ padlo snad stokrát. Chata byla sice nadohled, ale s těžkými batohy, vodou navíc a horkem jsme měli pocit, že někdo ten kilometr natahuje za pochodu. Doporučujeme jít horní (levou) cestou – je bezpečnější.

Den 2 – Aklimatizace do 4000 m

Pátek jsme věnovali aklimatizaci. Rozhodli jsme se projít začátek trasy na Dufourku, hlavně první úsek přes ledovec. Den předtím nám jiná dvojice vyprávěla, jak tam ráno dlouho bloudili mezi trhlinami, tomu jsme se chtěli vyhnout. Takže jsme si trasu prošli za světla, natrénovali orientaci a vyšlápli si až do 4000 m.

Den 3 – Summit Day

(Na vrchol se vydali pouze Radek, Juraj a Kačka)

Sobota. Budíček 2:45, snídaně ve 3:00 a ve 3:30 jsme vyrazili vzhůru. Za tmy se šlo překvapivě dobře. Od chaty vede kamenitá cesta (cca 1 h, 500 výškových metrů) ke startu ledovce. Nahoru vedou tyčky s odrazkami, které pěkně zářily a paradoxně nám přišla orientace jednodušší než za dne.

Pak přišel ledovec. Krátký strmý nástup, potom klíčová odbočka doprava, jinak bychom se zamotali v trhlinách. Jakmile jsme se z trhlin dostali, tak už nás čekala pěkně vyšláplá cesta dál.

Na vrchol vede cesta přes dva sněhové a dva skalnaté hřebínky. Největší respekt jsme měli z těch sněhových, které měly slušný sklon, byly firnové, bez vyšlapané stopy a místy zledovatělé. Ty jsme se snažili přejít co nejrychleji, než stihly v hlavě vyrůst všechny ty scénáře „co by kdyby“.

Naopak skalnaté hřebeny nás moc bavily. První hřeben úplně na pohodu. Druhý hřeben už byl více lezecký. Před vrcholem je úsek, věž, kde cesta láká doprava, ale musí se jít zleva. Úsek ve věži byl zledovatělý, takže tady jsme se pořádně dojistili. Hřebeny jsme šli jinak stylem, delší lano mezi sebou a jen přehazovali kameny.

VRCHOL. V 11:50 jsme stáli na vrcholu! Výhledy? Boží. Pocit? Nepopsatelný. Kolem moře čtyřtisícovek a my na nejvyšším bodě Švýcarska. WOHOO!

„Ale eště nejsme důle!“ Což je Fakt. Z vrcholu se pokračuje ještě kousek dál po hřebeni a pak na nás čekalo cca 120 m slanění ze železných tyčí. A když jsme se konečně vrátili na ledovec, přišel ještě bonus: sníh se bořil až po kolena, mačky obalené jak sněhové koule a cepíny cinkaly při každém oklepávání.

Na chatu jsme dorazili v 18:30. Přesně na večeři, což byl druhý cíl dne. 😀

Den 4 – Návrat

Neděle. Cestu od chaty dolů jsme zvolili druhou spodní variantu. Začátek byl na pohodu, ale konec už byl horší. Jak ledovec ustupuje, cesta se od roku komplikuje. Ale dá se to. Jsou tam pomocná lana, železné úchyty a žebříky.

Počasí

Čtyři dny jak z katalogu. Slunce, bezvětří, ráno tvrdý sníh – prostě podmínky, jaké si člověk přeje. Při kontrole rosniček jsme si až říkali, jestli tam není někde chyba. Déšť nás chytil až v autě cestou domů.

Monte Rosa chata

Je sice dál od civilizace, ale plně a moderně vybavená. Spaní až pro 120 lidí, šatny, sprchy (za poplatek), záchody... a hlavně kuchyně, která by se neztratila ani v lepší restauraci. My jsme měli polopenzi: ráno snídaně se sladkou (jogurt, müsli, mléko, marmeláda) nebo slanou variantou (sýr, salám). A večeře? Tříchodové menu! Nejprve salát a polévka, pak hlavní chod (rýže s kuřecím na kari, těstoviny nebo zapečené brambory s volským okem a parmezánem) a nakonec dezert. Prostě pecka!

Pocity a dojmy posádky

Radek: „Jeden z TOP výstupů. Sice druhá nejvyšší hora Alp, ale Blanc je proti ní sranda. Z vrcholu krásné alpské scenérie. Byly vidět obrovské zaledněné plochy Walliských alp. Nádherné exponované lezení v mixovém terénu. Tím že jsme šli ke konci sezóny, tak hřebínky víc v ledu, než bylo potřeba. Good team vibe a tříchodové menu na večeři!“

Juraj: „Nádherné vyhoupnutí na vrcholový hřebínek. Střídání sněhového hřebínku a skal impozantní. Pár míst bylo zajímavých, že trasa nebyla jasně daná a viditelná a člověk to musel vymyslet.“

Kačka: „Moje první pořádná čtyřka a jsem nadšená a vděčná, že podmínky přály! Výhledy? Aww, panoramata neskutečné a každodenní výhled na Maťák v jiných podobách byl kýč. Obtížnost Duforky? Fyzicky jsem se cítila dobře, ale zadarmo výstup rozhodně nebyl. Skalnaté filnální hřebínky taky moc pěkné, jen jsem měla docela strach z těch sněhových hřebenů, které měly slušný sklon a místy ledové. A chata? Oh my god, takový luxus jsem ještě na horách nezažila! A především servis jídla Top. Jsem celiak a byla jsem v sedmém nebi – žádný problém přizpůsobit stravu, bez příplatků. 12 z 10 hvězdiček!”

Martin: „Výhledy z chaty famózní na několik čtyřtisícových kopců. Ale na to, jak je chata Monte Rosa “poměrně nízko” je dost časově “daleko”. A docela protivný a celkem blbě značený (zavádějící) nástup na ledovec.”

Servus und Danke! 😎