Tisá

Při rozhodování co s květnovými svátky padla volba na zájezd do Polska, kde se dalo očekávat kvalitně oklouzané vápno, spousta místních rybářů a drahé pivo. Není divu, že Petrovu návrhu využít delšího volna v sice hůře zajištěných, ale relativně klidnějších Tiských stěnách a věžích s dobrým českým „bier“se nikdo nebránil. Zmínka o tomto nápoji je namístě neboť jeden reklamní slogan zní „ O stupeň lepší“.

Takže po ujasnění osádky(Petr, Vašek, René, Míša) jsme 8. května vyrazili směr Praha, odjezd se opět malinko opozdil a bylo jasné , že ten den si již nezalezeme. Sjeli jsme tedy na okresky s úmyslem navštívit krásný penzion jednoho známého. Po cestě jsme navštívili Panskou skálu – známé čedičové varhany. Nakoukli jsme také na Máchovo jezero. A Po menším bloudění se nám to podařilo najít. Nádherné místo na samotě v lese(bývalá hájenka), vlastní přírodní i umělá cvičná stěna, altánek s vyhlídkou, rybníček, potok a skály co by kamenem dohodil. Opravdu fantazie.

Při návštěvě místního pohostinství padl i názor zůstat přes noc zde, což by znamenalo pěkný večer, ale nejspíše by tím bylo ohroženo lezení další den, takže jsme se rozhodli přesunou se co nejblíže Tisé. Večer jsme dorazili do kempu v Ostrově, což je další lezecká oblast 4 km od Tisé(pěšky 2,5km). Po dotazech u místního správce nám byla na rozlezení doporučená spíše Tisá navíc jsme průvodce Ostrova neměli, takže bylo rozhodnuto.
U kempu je samozřejmě pěkná hospoda, kde se každý večer hrálo na kytaru(a vetšinou ne jen na jednu a bylo i více nástrojů) a zpívalo – „pískaři“ a turisti se umí bavit:).

Další den jsme vyrazili na lezení, zastavili hned u prvních skal pod turistickou chatou a seznamovali se z materiálem na malé věžičce. Což bylo psychicky náročné vzhledem k nedávné návštěvě vápencových oblastí s úplně jiným přístupem k jištění :). Když už nás opustila touha dále zlepšovat svou psychickou kondici provedli jsme menší průzkum oblasti.
Zjistili jsme, že když se budeme pár let(spíše desítek let) snažit možná přelezeme část cest v oblasti. Skaly tam rostou asi jako houby.

V sobotu jsme vyrazili přímo do stěn přímo nad Tisou, samozřejmě při znalostech hesla „O stupeň lepší“ a touze zlepšit své výkony z předešlého dne jsme se na to posilnili pár kousky tohoto zázračného podpůrného prostředku. Asi se jedná o klamavou reklamu, protože na výkony to vliv nemělo, ale jeden přínos byl. V cestě, kde pod kruhem jeden časopis uváděl v článku nezajistitelé a místní řekli, že se dají dát dvě smyčky, se Petrovi podařilo dát čtyři.
Psychiku nám „posilovala“ slečna v 5 měsíci těhotenství, která louskala okolní cesty s přehledem a nemohli jsme tedy zůstat pozadu.
Večer jsme se přesunuli směrem ke Hřensku z úmyslem v neděli okouknout skaly kolem Labe, navštívit Pravčickou bránu a podívat se do soutěsek jimiž protéká říčka Kamenice.
Skaly jsme z časových důvodů viděli jen z auta a brána i soutěsky byli sice pěkné, ovšem ten nával turistů, z toho plynoucí komercionalizace(všude a za vše se platí i za hloupost :) ) nás trochu překvapily a taky češtinu tam moc neuslyšíte. Večer jsme vyrazili k domovu.
Vzhledem k mé první návštěvě písků(lezecké) nepočítám-li procházení se Ádrem s jednou neustále se opakující otázkou v hlavě“Kdo dal ty kruhy tak vysoko?“ bych řekl, že je to jiný styl lezení. Takový „klidnější“. Leze se většinou to na co člověk má a nezní tam žádné „ jdu, drž“ nebo podobně. Asi vím proč:) . Takže vzhůru na písek.