Finale Ligure

11. dubna jsme se v sestavě Mira, Danča, Katka a já (Luba), ocitli v autě směřujícím do Finale Ligure namísto vysněného Fontainebleau, kde předpověď slibovala hnus hnus a ještě větší hnus. Většina z nás se cestou smiřovala s tím, že se poleze s lanem, a že ty 3-4 měsíce bouldertréninku jsou úplně k ničemu. Proto jsme po cestě rozebírali témata jako, co si koupíme v Arcu, jak vyjde počasí a také jsme se zamysleli nad fungováním Schengenu. Dospěli jsme k názoru, že Schengen funguje dobře, pokud se někomu podaří převézt přes Evropu kilo trávy bez toho, aniž by ho zatkli.
Po menší zastávce v Arcu, kam jsme dorazili za mírného deštíku, krátkého spánku pod převisem a nákupu ve Vertical Sportu, nám cesta ubíhala opět o něco lépe. Už jen díky lepšícímu se počasí, nepršelo stále jako většinu cesty do Arca, ale jen v intervalech a dokonce ani nesněžilo jak na Brenneru, kdy si každá vločka lítala kam chtěla a vypadalo to jako byste pluli mezi pruhy…
Finale nás přivítalo počasím bez deště a projasňující se oblohou. Po návštěvě místního infocentra a krátké procházce po pláži jsme již celkem snadno nalezli tábořiště pod „Monte Čůčo“, kde se i přes cedule s nápisy Zákaz kempování apod. vesele žije. Je zde zdarma k dispozici voda - studená, záchodky (turecké) a venkovní sprcha. Momentálně se staví malý baráček, kde by měla být sprcha apod., asi něco jako v Raxu na tábořišti. Přímo pod tábořištěm se nachází pizzeria il Rifugio, kde se schází lezci z okolí a nacpávají se výbornou pizzou.
Další den jsme vyrazili natěšeně autem za lezením, abychom po 1 kilometru zjistili, že pěšky to vyjde nastejno. Vše mělo být OK, vybraný sektor na jih, lehčí cesty na rozlez, rychlý přístup… No v 11 hodin nám slunko zamávalo a zašlo za skálu, o chvilku později se vše vysvětlilo, když jsem si nějakým záhadným způsobem spletl jih se severem . Aspoň jsme potrénovali na další dny, protože sluníčko se nám ukázalo již jen třikrát a k tomu den a půl pršelo. Další lezecké dny jsme trávili především na protější straně údolí, kde jsme toužebně očekávali slunce. Leze se po krásném neoklouzaném vápně, s výjimkou centrálního sektoru Monte Čůča, kde se dá lézt i za deště. Většinou převažují dírky a díry, v těžších cestách i nějaká ta lišta a co se týče sklonu, tak si zde vybere každý. Od Čerťákomila po jeskyňomila, dokonce se zde dá v několika jeskyních bouldrovat při špatném počasí, ale to jen tak na okraj. Týden utekl jako voda a se stále špatným počasím (žádné slunce a 10 – 14 stupňů) rozhodli jsme se k pomalému návratu domů se zastávkou buď v Arcu nebo v Raxu, podle toho, kde bude hezky.
Vzhledem k tomu, že nás Arco přivítalo azurem, volba byla jasná. Přijeli jsme v sobotu odpoledne a zamířili do oblasti s názvem Passo San Bernardino. Oblast s menším počtem cest, za to klid a málo lidí. Okolo skal je poházeno několik bloků vhodných na bouldering. Dokonce při vstupu je infocedule s popisem. Nakonec jsme po dvou cestách odhodili sedáky a jen bouldrovali. Bouldry jsou barevně značeny, zelená nejlehčí a bílá nejtěžší, ale bílé bouldry se obtížnostně pohybovaly tak od 6b do 7a, nic těžšího jsem tam nezaznamenal nebo to bylo mokré.
Po tomto příjemném rozlezení jsme se přesunuli na noc pod kaštany, přesněji na podium. Noc plná hvězd a ráno azuro, prostě idylka nebýt ranního překvapení v podobě štíra v Katčiné bundě, kterou si nechala vedle hlavy přes noc. Další překvapení přišlo v podobě hada, kterého jsem potkal když jsem si chtěl odskočit… Had čuměl jak puk jak rychle umím skákat do boku a jaké zajímavé zvuky při tom vydávám. Po vzpamatování jsem si šel pro foťák, že udělám nějaký ten snímek mé noční můry. Při následném přiblížení začal had zdrhat z kopce takovou rychlostí, že bych mu neutekl. Takže když utíkat před hadem tak jedině do kopce… Poslední navštívenou oblastí našeho zájezdu byla La Gola ležící asi 15km severně od Arca. Průvodce sliboval lidí tak normálně, ale asi se někde stala chyba, protože jich tam bylo jak sr…k. Hlavně v lehčích sektorech. Nechyběli opět všudypřítomní Kááárlové a Fritzkové aus Deutschland se šáhlem, a aby toho nebylo málo, tak ještě rybařícími zhruba hodinu v jedné cestě. Každopádně pěkné neoklouzané cesty, od ploten až po převisy, takže si vybere každý.
Večer jsme si už jen uvařili, dopili flašku rumu, která statečně odolávala nájezdům účastníků zájezdu a vyrazili k domovu.