Průzkumná akce Dolomity 2007

Jednoho parného letního odpoledne se sešla parta čtyř kamarádů, aby se domluvili na dění v nadcházejícím týdnu. Já tam byl. A určitě moc rád. Společně s Katkou Žaludkovou, Huňáčem a Markem Stohrem. Hovořilo se o výsostném cíli, o samotném Matterhornu. Tolik zprofanovaný, nebezpečný, ale za to nesmírně lákavý vrchol v lůně švýcarských Alp. Sledujeme internetovou předpověď. Hm, tak nic.. Na další tři dny polojasno, potom nastupuje ze západu nevyhnutelná fronta mračen. Budeme tedy čekat na lepší počasí? Ne-e:-) Už nevím, kdo vyřknul ta dvě slova, která všechny ihned nabudila k akci. Tre Cime. Tři Čimy, pracovní název Tři svině. Předpověď počasí více než optimistická.

Téhož večera se roztočila kola šedého Prassáta. Temnou nocí se koulíme pryč z rodné země, pryč od všech trablí a starostí. Doma nechávám i českou identitu. Konečně se cítím volný. Noční provoz není velký. Ve Vídni se zasekl kvůli bouračce. Pokračujeme na Graz, Villach a po pár kilácích přejíždíme italské hranice. Svítí sluníčko, v dáli se vypínají obrysy hor, je krásné ráno.


Dorážíme na místo. Je akorát poledne, vaříme si obídek a přemýšlíme, co podniknout?! Na dohled někdo postavil kopeček, který připomíná zmrzku posypanou oříšky. Zaháníme hlad. Je čas vyrazit na průzkum oblasti. Sextenské Dolomity. Tre Cime. Jasné, turisticky se vyšvyhnem na dosah tří velkých stěn. Jejich sláva je předchází. Severní stěna je vysoká asi 550 výškových metrů. V těsné blízkosti se nacházejí tři chaty – Rifugio Auronzo, Rifugio Lavaredo a Drei Zinnen Hut. S otevřenými ústy sleduji výrazné kolmé až převyslé linie. Jejich jména všichni známe, Cassin, Comici, … Náhání to strach. Co tady vůbec děláme? Máme nárok prostoupit něčím tak velkolepým? Napadá mě jediná myšlenka: „Jdem do tého!“


Nástup pod stěnu trvá asi půl hoďky od parkoviště z jižní strany. Takže ideání si ráno do šesti pospat a svěží vyrazit. Nejsme sami. Díky bezva počasí potkáme trojici francouzů a později německé manžele. Marek nás doprovází jen pod stěnu, necítí se na tak velký podnik. Sledujeme naši linii. Vede po SV hraně největšího ze tří obrů, Cimy Grande. Lezeme instinktivně, popis nesedí. Podél hrany stále vzhůru. Terén je naštěstí lehký, maximální obtíže tak 5 UIIA. Není konce, už už myslíme, že to máme, objevujeme teprve východní vrchol. Slaněním do sedla a následným traverzem přes poslední snadné délky na hlavní vrchol. Vévodí mu kovaný kříž. Fotíme, papáme, koukáme v dál! Krása. Azurově modrá obloha kam se člověk podívá. Kolik asi je hodin? Ha, šest večer. Joja, ještě stihnout sestup. A nejlépe za světla. Na sestupu nejsme sami. Teplo spacáků zlákalo i další horolezce. Protože neznáme terén a opatrnost nás hodně zpomaluje, brzy se stmívá. Ještě asi hodinu než překročíme suťoviště. Marek nás netrpělivě očekává s novým kamarádem ze Slovenska. Na parkingu máme auto, vedle stavíme stany a usínáme spánkem spravedlivých.

Dalšího dne provádíme tu nejlepší činnost na světě, flákačku. V údolí si opalujeme pupky nedaleko zeleného jezírka s pláží. Teče do něj ledově studená voda. Osvěžující zážitek. Ale co dál? Přeci se nebudem flákat do konce týdne. V mapě je mnoho zajímavých míst k návštěvě. Jedno je všechny převyšuje! Čokoláda! Teda Marmolada a její přes kilometr dlouhá žulová hradba. Marmeláda, lepší je než čokoláda. Medvídek Pú to rozhodl:-)

Nástup pod stěnu není dlouhý. Autíčko se nechá hned za kempem. Dále dvě hodiny na chatu Rifugio Falier. Z ní asi hodinu než najdem parádní bivak. Dávám pět hvězdiček. Střechovitý převis zakrývá travnatou plošinku s místem pro čtyři lidi. Taktická debata o sestavě se vyřešila cestou nahoru. Do stěny zítra brzy ráno vstoupí Mirek s Huňáčem. Katka s Markem pak vytvoří podpůrný tým. O postupu ve trojce nebylo ani řeči. Marmolada je velkolepá, obrovská. Tady se nedělají kompromisy.


První třetina je klíčová. Dle průvodce pětkové komíny. Jednu délku jsme netrefili a hned se to zvedne na vypocené využití skoby. Cestu krájí dvě suťové terasy do tří dílů. Přičemž kvalita skály jde od lepšího k horšímu. Charakter se viditelně mění asi v polovině. Najednou to není tak jasné a kolem létá kamení. Huňáč přišel o helmu. Postupujeme vzhůru. Boulder s převiskem, klasický komínek na medvěda, délka bez jediného jištění v absolutním kamenolomu. Druhá suťová terasa nás vítá. Nalézáme bivak po předcích vystlaný pytlem, vybaven hliníkovým nádobím. Máme čas, takže pokračujeme do finále. Ani se už nemodlíme, prostě si užíváme naplno nebezpečí.

Huňáč vytáhl parádní komínovou délku. Mirek přebírá vedení, jenže postup je nejasný. Teda tam, kde mělo být II-III, trhá stěnu převislá spára. A to opravdu převislá! Slušelo by jí už od pohledu číslo VII. To nás zpomaluje, Mirek štanduje pod spárou. Huňáč do ní nalézá, zakládá jeden friend, druhý, třetí, konec. Nakonec se to nedá ani vyodsedávat, takže traverzujeme stěnou až do hledaného trojkového místa. Potom stále snadně nebezpečným terénem až do sedla. Máme vyhráno! Na dvě délky jedničkovou procházkou dosahujeme hlavního vrcholu masívu Marmolady.


Je večer a nám se moc nechce scházet dolů. Naštěstí tu postavili italové chatu. Zatímco jsme lezli stěnu, podařilo se Katce s Markem vyšplhat z druhé strany po turistické ferratě. Na chatě nám pak zanechali boty, zlatíčka! Spolupráce, jak z expedice. Další den sestupujeme až do údolí. Je moc krásné počasí.

Dole v údolí nám propan-butanová láhev zdemolovala papriku v autě. Ono bylo dost vedro a s plnou bombou v autě udělalo rychlý proces. Kromě papriky nebyl nikdo zraněn.

Blíží se závěr výpravy, který vyplníme ještě výstupem v Cinque Torre a ferratou na Toffana di Roses. Užili jsme si moc a mooc.. Nic se nemá přehánět. Čas se vrátit domů.

Statistika akce:
• Počasí azuro
• Dva hodnotné klasické výstupy
• Průběh bez ztráty kytičky


Horám zdar

Miřík Huski Ingr