MENU Skalní lezení Horské lezení Bouldering VHT Trekking Příroda Zimní akce AKTUALITY / INFORMACE / AKCE

Meteora 2019

Takže od začátku. Nejbezpečnější způsob, jak v něčem vyvolat chaos je, dopředu všechno podrobně naplánovat. Doporučuju všem, aby už podobné věci nedělali, protože improvizace v organizaci, kdo s kým pojede, čím, tvorba dvojek, kdo co vezme a tak dále, jak se ukázalo v Meteoře, má svoje nezastupitelné kouzlo, které se v neznámém prostředí jen násobí.

Cestu přeskočím, ta byla, jak si každý dovede představit, masakr. Střelím odhadem nějakých 15 hodin na cestě střídání řidičů, hledání trasy, kličkování v srbském pomezí. Porůznu jsme ukazovali pasy, vysvětlovali, že jsme lezci a pohraničníky, nevěřícně poměřující Radka Velíska a Václava Pátka s touto informací, jsme frustrovali tvrzením, že to jsou ti nejlepší.

Meteora samotná nás utítala teplých dechem a hned na příjezdu parádními výhledy na kopce slepenců. Kemp Cave (jeskyně), stal se na příštích několik dnů naším domovem, kuchyní, tělocvičnou i divadelním sálem. Majitel Apostolos nás nenechal na pochybách v ničem z mlhavého předpokladu, že všeobjímající chaos je vlastně strašně fajn systém. Denně nás zásoboval kávou, pro kterou jsem s železnou pravidelností ráno chodil, jakmile jsem zjistil, že už se Apostolek probral. Pohyboval se kempem se štětcem různých smradlavých barev, kterými vylepšoval kromě trávy, kterou se rozhodl posíct až čtvrtého dne, úplně všechno.

Lezecké týmy buď byly už ukované, nebo se tvořily na místě, jak zrovna situace přála. Trochu jsem vylepšoval chaos systém svým večerním taháním kratšího párátka, kdo si vylosuje na zejtra černýho Petra, neboť jsem byl lichej. Vesměs si mě vytáhnul Milan, ale myslim, že podváděl, protože to dělal rád a zcela dobrovolně, neboť jeho parťák Honza se před odjezdem zranil a mohl jen do lehčích cest.

Co se týče lezení, můžu se omezit jen na místa, kde jsem sám byl, a tak to, že někde něco lezl Mirek s Ivou a Honzou, nebo Mates s Rosťou, neignoruju záměrně, ale znám to jen z historek u večerního táboráku, a tam, jak všichni víme, se věci dost zveličujou. Nicméně druhou jmenvanou dvojku máme pěkně nafocenou na Spindlu, to jsme prostě museli vidět. S Milanem si dost ceníme toho, že nás Radek s Václavem na začátek vzali do vleku a díky tomu jsme viděli moc hezký věci, třeba legendární saský stavění (o tom určitě ještě uslyšíte).

Lezlo se každej den. Vesměs jsme odcházeli z kempu řekněme dost pozdě, ale vždycky dopoledne, krom případů, kdy se šlo na něco většího, třeba na Heiliger Geist, kde se pro 9 délek dalo očekávat, že strávíme mládí (kdo jím ještě disponuje). Nicméně stávalo se, že přestože jsme se vybrali "brzo", třeba už v devět, dorazili jsme na nástup až po strastiplném 12ti kilometrovém putování, ve kterém nechyběly dramatické momenty, jako když patrička zoufalců vedená Radkem objevila jeskyni, kterou musela projít, a kde už je to drahně let, co tam naposledy někdo zkapal.

Na štandech jsme se (viz chaos systém) s nepravidelnou pravidelností potkávali se skupinkou Sasů, kteří odložili manželky v okolních kavárnách, a s do krve omlácenýma kolenama se sápali do těch hezčích cest. Když se nám přejedlo vícedélek, udělali jsme si fakultativní výjezd na sportovky na nedaleký vápenec, zjevně moc nelezený, a tam se mi, musim říct, líbilo hodně, možná díky SARS cestě, kterou jsem sice uměl jenom na druhém, ale moc jsem si jí užil, a to i přesto, že jsme předchozího večera trestali local red wine reserve, a nikdo nevěřil, že ráno vůbec vstanu.

V jednom z posledních dnů lezení si černýho Petra vylosoval Mates s Rosťou, a tak jsem měl tu čest se podívat na vůbec nekrásnější cestu v celé Meteoře. To nejtěžší nám vytáhl Mates, pokud vím psáno 7-, o ostatní jsme se podělili. Na mě vyšel krásnej úsek, kde jsem sice jednou pěkne uklouzl a málem letěl, nicméně mě moc bavil a nezdál se mi ani tak těžkej, přestože psáno 6- nebo tak něco. Zasloužených ovací a aplausu od turistů na protější vyhlídce se dočkal Rosťa, podle čehož jsme neomylně poznali, že už finálně štanduje, což Mates komentoval slovy, že až dolezeme nahoru my, ukážeme jim zadele. Nestalo se, nám už nikdo netleskal.

Uchýlím se už ke zkratce a rychlému konci. Tento text jsem psal horkým perem, a opravdu obsahuje jen zanedbatelný zlomek toho, co jsme v Meteoře zažili. Každý jsme si něco odnesli, někdo vykloubenej palec, jinej zase dvoudenní bolehlav. Budiž ale možno prohlásit, do Meteory napřesrok zas a rádi!

PS: nedostatek faktických informací v textu jistě rádi v komentářích doplní zúčastnění ti, co si něco pamatují, neb moje paměť je legendární tím, že je naprosto mizerná; já se omezuju hlavně na zážitky :)

Petr Forejtek

3.5.2019

Fotky:
Nový komentář