BROUILLARD RIDGE

Vzhledem k naší náklonosti k hřebenovkám jsme už asi dva roky obhlíželi hřeben Brouillard, vedoucí z Italského údolí Val Veny, který je spolu s vedlejším hřebenem Peuterey nejdelší hřeben vedoucí k vrcholu Mont Blancu, 4000 mH, 9 km a lezecké obtíže až 5. UIAA od úpatí k vrcholku Evropy.

Stává se pravidlem, že začátkem prázdnin vyrážíme do Alp na trošku vyšší kopce, než máme doma. Letos jsme vyrazili v sestavě Já (Radek Zavadil), Matěj Bernát a nová členka naší výpravy Julie Rampírová. Jsme vyznavači stylu „fast and light“ a milujeme rychlý pohyb v horách jednoduché, logické a hlavně pěkné linky a hřebeny. Tomu také přizpůsobujeme naše výstupy na čtyřtisícovky, takže pokud to jde, chodíme vše v jednom dni, od spodu a bez použití jakýchkoliv přibližovacích prostředků, lanovek a spol. Letos přišla na řadu oblast masivu Mt. Blancu. Vždy vyjedeme s neurčitým plánem a přizpůsobujeme se na místě podle počasí, ačkoliv určité vize a sny vždy jsou.

Vzhledem k naší náklonosti k hřebenovkám jsme už asi dva roky obhlíželi hřeben Brouillard vedoucí z Italského údolí Val Veny, který je spolu s vedlejším hřebenem Peuterey nejdelší hřeben vedoucí k vrcholu Mont Blancu, 4000 mH, 9 km a lezecké obtíže až 5. UIAA od úpatí až k vrcholku Evropy. Je to zapadlý kout masivu Blancu, kde se dá provést pravý alpský výstup bez slepě šlapajících davů turistů i jakýchkoliv front horolezců apod. Hřeben projde jen pár lidí za rok, většinou jen ti, kteří sbírají 4tisícové vrcholy, jelikož na hřebeni jich leží hned 5 včetně Mont Blancu. Většinou se chodí 2-3 dny s bivakem na hřebeni. Co jsme dohledali a i poptávali tak, v kuse za jeden den ho přešel asi jen Ueli Steck, při projektu kde pokořil všechny alpské čtyřtisícovky a navíc ho vypíchl jako nejhezčí záležitost z celého projektu, což pro nás byla nesmírná výzva a motivace. 

Po příjezdu jsme jako aklimatizační výstup vyšli na Gran Paradiso z bivaku Pol, což se později ukázalo jako skvělá volba, jelikož jsme se vyhnuli davovému šílenství přicházejícího od chaty z opačné strany. Dále jsme přejeli pod Grand Combiny a ty přelezli i s odpočinkovým sestupem během 15 hodin, čímž se ukázalo, že forma je docela dobrá. Pokračovali jsme přes Courmayer do údolí Val Veny, kde jsme pár dní odpočinuli a s čekáním na počasí obhlíželi co podniknout dále. Vzhledem ke zranění naší jediné a nepostradatelné členky Julie jsme s Matějem dostali volnou ruku k výběru a nemohli jsme si nevšimnout, že Brouillard je v dobré podmínce a předpověď pro další dny nemohla být lepší. Tak bylo rozhodnuto, pustíme se do vysněného projektu, jít kompletní hřeben Brouillard v kuse za jeden den i se sestupem do Francouzského Chamonix, kde nás Julie vyzvedne. 

Na večer na parkovišti brousíme mačky a cepíny, balíme batohy jak jinak než na lehko, bereme jen to nejnutnější, buď to dáme, nebo voláme vrtulník. Tři hodinky nekvalitního spánku a o půlnoci už budík, rychlá snídaně/večeře a 8. července v 0:30 startujeme pod úpatí hřebene. Noc je temná, měsíc nás příliš nepodpořil ale je teplo a nikde ani mráček. Nástup po travách k hřebenu je jako stopování kamzíků v jejich stezkách až ke konci travnatých částí a nalezení do nekonečného skalnatého terénu. Ačkoliv jsme to čekali, i tak nás překvapuje mohutnost hřebene, který v Tatrách jen tak nezažijete. Co vypadá ze spodu jako malá věžička, je ve skutečnosti velká věž, kterou by v tatrách považovali i za vrchol. Nicméně plynule jsme nalezli na hřeben a sbíráme výškové metry jako na běžícím pásu, pochvalujeme si pěkné pevné a pohodové polezení (III. UIAA) při sledování čelovek dole pod námi na ledovci Freney, kde horolezci nastupovali na hřeben Peuterey a Innominatu. Pomalu se rozednívá a naskýtají se nám úžasné výhledy na celé údolí. Vše lezeme bez lana, a abychom se nezdržovali tak s opatrností slézáme i úseky pro slanění. Pod první čtyřtisícovkou Ponite Baretti (4013m) se dostáváme do kontaktu s prvními sněhovými poli a od teď už lezeme v mačkách, vše je zatím zmrzlé a pěkně to odsýpá. V 9:00 jsme na Pointe Baretti, tyčinka, svojka a jdeme dál. Mont Brouillard (4069m) je zdánlivě kousek ale výška už jde trochu cítit, a hlavně kvalita skály co jsme si na začátku pochvalovali je ta tam a jen si necháváme zdát o pevné žule, která je v oblasti Blancu tak vyhlášená. I přes to jsme v 10:00 na Mont Brouillardu a s velkým napětím slézáme do sedla Col Emile Rey, od kterého nás čeká nejtěžší úsek hřebene za V. UIAA.

Sedlo Col Emile Rey se využívá pro zkrácenou formu přechodu nebo pro dosažení vrcholu Mont Brouillard, je přístupné z obou stran strmým terénem po ledovci a trochu jsme doufali, že by se případně dalo použít jako únik z hřebene, kdyby se něco pokazilo. Jelikož jsme byli v sedle 10:30 a sluníčko se na něj dívá, hned jakmile vykoukne, rozhodně bych tudy jít dolů nechtěl, cesta vedla jen nahoru. Obhlídli jsme si terén a vybrali si asi jedinou možnou a „nejjednodušší“ cestu, všude okolo se nepřetržitě sypal led a kamení. Matěj jako zdatnější lezec se do toho odvážně pustil, mačky musely dolů a po chvílí laborování je natažena první délka, dle materiálu ve skále usuzujeme, že jsme správně a potahujeme další už lehčí délku. Ovšem poté nás překvapilo něco, s čím jsme úplně nepočítali a to malý ledopád, který už na sluníčku až tak z ledu nebyl. V okolí byly jen plotny, které v pohorkách nebyly reálné vylézt a tak nezbývalo než sundat rukavice a jít se trochu schladit. Ale i přes vodu tekoucí po rukou až k ramenům a promočeným nohám se nám podařilo vytáhnout i třetí délku a pak už pokračujeme opět bez lana rozlámaným terénem kolmo vzhůru na Picco Luigi Amedeo (4460m). Tři délky nás docela vyčerpaly jak silově, tak morálně a s nabývající výškou se postup zpomaluje, sníh je rozměklý a postup neurychluje, spíše je lepší se mu vyhýbat. „Nevím, proč jsem si v hlavě uložil, že po překonání toho pětkového terénu, už je to nahoru jen kousek po sněhovém hřebenu“, není! Je už odpoledne a počasí neskutečné, až na vrchol Picco Luigi Amedeo lezeme jen v tom, v čem jsme o půlnoci vyšli, na vrcholu už začíná pofukovat a přidáváme první vrstvy oblečení. Postup už je mírně „trudomyslný“ a nekonečný počet věžiček nám to neusnadňuje. Terén se nám sype pod nohama a nezbývá jen věřit, že ten třetí kámen, který se už tolik nekýval, nás udrží. Na jedné z věží na hřebenu poprvé slaňujeme vzhledem k přibývající únavě a nestabilnímu terénu, ale lano si řeklo, že se s ním dnes slaňovat nemělo, a tak se ještě pro zpříjemnění dne seklo v polovině věže. Dolezeno, staženo, pokračujeme a už se tolik nesmějeme. Příchod na Mont Blanc de Courmayer (4765m) už je opravdu na hranici našich fyzických možností, naštěstí na vrchol Evropy už je to jen trocha turistiky po sněhu. S maximálním vypětím docházíme před 19:00 na vrchol Mont Blancu (4808m) a nemůžu neříct, že jsme oba byli úplně na sračku ale s neskutečným pocitem uspokojení a radosti. „Nebyla ostuda, tam na vrcholu Evropy, uronit kroupu.“ Díky pozdním hodinám jsme si vrchol vychutnali (neobvykle) sami a počasí se postaralo o pohledy, které se nedají jen tak popsat.

Dost radosti, pořád je před námi sestup až dolů do údolí, 4000m výškových dolů. Obhlížíme ledovec a vzhledem k pozdním hodinám a bezpečnosti měníme variantu sestupu přímo do Chamonix přes Bossonský ledovec a jdeme „na jistotu“ po šláplém chodníku přes chatu Gouter do Less Houchess. „Je to sice dál, ale zato horší cesta.“ Valíme si to sami po ledovci už navázaní na laně, s ubývající výškou se v těle objevují ještě nějaké zapomenuté cukry a sestup pěkně odsýpá. Teprve teď si počasí nachystalo tu největší parádu v podobě zapadajícího slunce nad zataženým údolím, úžasné! Pohodově ale svižně klesáme, informujeme Julču, že žijeme a kde se sejdeme. Kolem chaty Gouter už se připravují další našlapaní turisti na zítřejší výstup. Pokračujeme a stíháme sejít poslední ledovec u Tete Rousse s posledními paprsky světla. Dále si už s čelovkami vychutnáváme dlouhé neklesající francouzské chodníčky. Všechno by bylo v pohodě, jen kdyby nám na Mont Blancu nedošla voda. S každým krokem nasloucháme, jestli někde nešumí potok nebo na listech trávy není rosa a není! K potoku docházíme až dole v údolí u vesnice asi po půlnoci. Potok vysušen, jdeme do finále. Příchod do vesnice o půl druhé ráno oslavujeme poslechem písně Welcome Home od Radical Face a s pokorou vzpomínáme na Ueliho Stecka, uvědomělí jaký to byl borec, když jsme se alespoň pokusili přiblížit jeho výkonům. Setkání s Julií později popsala slovy „přišly dvě smradlavý trosky, ale šťastný trosky“. Přešli jsme to za poctivých 25 hodin, téměř bez přestávek a zdržování, z toho jsme 18h lezli jen nahoru, jistili jsme jen tři nejtěžší délky, jinak jsme lezli vše bez lana s jedním slaněním. (Záznam i s GPS trasou viz odkaz ze Stravy níže.) Za podporu a support, bez kterého by to nešlo, děkujeme Julii a za materiální podporu Petrovi z SP Sportu Zlín. S sebou jsme nesli: 1x poloviční lano 60m, mačky, každý 1x lehký a 1x lezecký cepín, malý výběr lezeckého materiálu, 2x friend, sada vklíněnců, 2x šroub do ledu, několik smyček a šňůr, každý 1,5l vody, kterou jsme se snažili doplňovat a asi 12 tyčinek dle vlastní chuti.