Mont Blanc přes Mer de Glace-Midi-Tacul-Maudit 7. - 16. září 2007

Každý výlet do Alp začíná nejdříve cestou. V pátek po práci proto jedu přeplněnou D1 z Prahy do Vizovic, kde po meším zmatku a zdržení nabírám v Zádveřicích netrpělivě čekajícího Milana a ve Zlíně Libora a všichni pak míříme zpět po D1 do Jihlavy, kde nabíráme posledního účastníka Zdeňka. Cesta přes Linec a Innsbruck; hnusné počasí, prší, podjíždíme Brenner a šetříme penízky. Počasí se mění a nastává azůro, které jsme pak měli celý týden. Dále Taloška, dálnice, pak pár tunelů, nakonec pod samotným masivem Blanku a jsem poprvé ve slavném Chamonix. Je už večer a tak spíme půl na půl v autě a na parkovišti kousek od lanovky na Midi.

Ráno rychle balíme, věci se mi podaří naskládat pouze do 40litrového Deutera, za což sklízím obdiv. Rychlá poslední společná fotka a rozdělujeme se na dvě skupiny. Zdenál a Libor vyráží normálkou přes Gouter a já s Milanem nakonec po menších dohadech volíme výstup přes ledovec Mer de Glace na Midi. Lanovkou pohrdáme, neb to není sportovní.

Cesta vede nejprve mírně vzhůru do lesa a traverzuje svahy nad Chamonix. Za chvíli již stoupáme úbočím vzhůru k chatě Montevers. Kousek pod chatou slézáme po soustavě žebříků na ledovec a já poprvé vidím ty slavné Jorassy, Dent du Geant, hřeben Rochefort, atd.... Na ledovci je hodně lidí, skupinky s horským vůdcem nebo i samostatné dvojky. Ledovcová turistika tu poměrně dobře kvete. Ledovec je v této části kompaktní a žádné trhliny zde nebyly. Při pohledu na boční srázy údolí k ledovci je vidět, kolik led za poslední dobu utál. Je to opravdu hodně. Zbytek dne pomalu stoupáme po Mer de Glace směrem k Jorassům, ledovec se tady malinko sprudčí a jdeme více do prava a prohlížíme si ledopád, který hodláme projít. Dále jdeme už sami, ostatní se vrátili zpátky po ledovci, trhlin notně přibylo a tak kličkujeme ve světle posledních paprsků, které zapadají někde směrem nad Midi. Přicházíme pod ledopád Geant a zjišťujeme, že tudy asi neprojdeme. Rozchrastané jako prase. Přemýšlíme - obejít ledopád vlevo pod ústím ledovce Periades, ale nakonec Milan zahlédl ve skále napravo žebříky vedoucí k chatě Requin. První žebřík je bohužel odmontovaný, přijde nám to trochu divné. Milan neváhá a leze k prvnímu žebříku. Já za chvíli lezu za ním, ale při pohledu do 20m trhliny přímo pod námi radši žebrám o lano, které mě Milan ochotně háže a tento kousek mě odjistí. Po soustavě žebříků přicházíme k zavřené chatě ve 2600m, stavíme stan a vaříme jídlo před chatou. Výhled od chaty je neskutečný - sklály a samý led. Ticho je přerušováno pouze padajícími kamennými lavinami z Deant du Geantu a bortícími se séraky pod chatou, nad chatou, no zkrátka všude. Jen tak ze zvědavosti zkouším sáhnout na kliku od chaty, k našemu údivu je otevřeno a tak procházím snad celou chatu. Je tu kompletní vybavení, kuchyň s nádobím, vařiče, spaní, deky, prostě všechno. Říkáme si, ľe tady asi nikdo nic neukradne a jako záchrana na zimu je to skvělé. Zavíráme chatu a jdeme spát do stanu, přeci jenom ji zase tak nepotřebujeme.

Ráno vstáváme v 6 hodin a po snídani traverzujeme pod ledopádem, kterým končí ledovec Envers du Plan nad chatou. V tomto úseku je třeba být rychlý a tak utíkáme jak to jen jde do bezpečí pod skálu. Traverz je totiž přes popadané séraky. O správnosti rychlého postupu se přesvědčíme záhy - poté co jsme prošli tento úsek se jeden menší sérak zřítil a prolétl přímo místem, kterým jsme před minutou šli. Pokračujeme dále ledopádem Geant na ledovec Tacul, obcházíme obrovské trhliny a jdeme přes několik mostů. Rozhodujeme se jít středem ledovce směrem k dobře viditelným skalám Le Gros Rognon. Ocitáme se však bohužel v zajetí trhlin a zjišťujeme, že ledovec tudy neprojdeme. Zkoušíme ještě vylézt několik kolmých cca 5m ledových zlomů, ale bezvýsledně? musíme zpět a zkusit jít ledovcem více vlevo. Hodinu se vracíme a ztrácíme cca 300 výškových metrů. Milanovi padá zničehonic mačka a bohužel zjišťuje, že žlábek pro upnutí mačky na jeho levé botě je totálně ohoblovaný. Náš plán po Blanku, výstup Gervasuttiho kuloárem na Tacul se bohužel začíná hroutit. No uvidíme. Konečně nalézáme prošlapanou cestičku a tak stoupáme obloukem pod Mont Blanc du Tacul. Na několika místech je nutné projít několik mostů a nakonec zde lezeme asi nejtěžší místo našeho výletu: mírně převislý cca 2m zlom, do kterého se nastupuje traverzem s nepříjemným překrokem. Postupně se dostáváme do méně strmé části pod Tacul, vidíme krásný Gervasuttiho kuloár a poslušně pokračujeme směrem na Col du Midi ležící v 3500m. Naprosto vyřízení stavíme na ledovci stan. Oba se shodujeme, že výstup na Midi jsme si pořádně užili, podle stop jsme jediní kdo tudy prošel za poslední týden, možná i déle. Pokud se zřítí poslední mosty, tak cesta dle našeho názoru již nepůjde projít. Dáváme večeři a jdeme spát.

Ráno vstáváme kolem osmé hodiny a zjišťujeme, že bude lepší postavit stan o kousek níž, kde je vykopaná lepší plošina. Z dobré nálady mě tvrdě vrací na zem skutečnost, že se posrala karta v půjčeném digitálu a tak přicházíme o fotky z předchozích dvou dnů. Neskutečná škoda. Olympus nebrat! Tento den máme v plánu aklimatizačku a tak pohodovým tempem stoupáme na Mont Blanc du Tacul do 3900m, kde potkáváme čechy, kteří nás ochotně fotí a slibují poslat pár fotek. Hodinu relaxujeme a pak sestupujeme zpět ke stanu. Odpoledne šlapu asi 100 výškových metrů k chatě Cosmiques a sympatický chatař mě za 13 euro prodává foťák na jedno použití, který naštěstí zachránil naši situaci. Večer navařit a v sedm jdeme spát.

Vstáváme o třičtvrtě na jednu ráno a ve dvě se zařazujeme někde doprostřed hadu čelovek. Jde nás přibližně 30 lidí. Cesta utíká dobře, jen v techničtějších místech (zejména závěrečný výšvih na Maudit) se musí čekat ve frontě a nohy nepříjemně mrznou. V sedm ráno jsme v sedle Brenva a začíná svítat. Konečně vidíme to, na co jsme se těšili, a to východ slunce na Blanku. Vypadá to opravdu pěkně a vidíme i stín naší hory jak se táhne mořem mraků. V osm jsme na vršku. Je tu už hodně lidí a z normálky přes Bossonský hřeben je jedna velká dálnice lidí, fotíme, čumíne po horách, klasika. O půl deváté začínáme sestupovat. Cestou dolů si konečně prohlížíme kudy jsme to vůbec v noci šli a zejména spodní část Mauditu je posetá hodně zle nakloněnými seraky. Nikam nespěcháme a v podstatě se jen kocháme. Posledních 400 výškových metrů ke stanu scházím se sebezapřením, byl jsem líný spravit si ponošku a ta se mě nahrnula na špičku palce a v kombinaci s nepříliž dobře zastřihlými nehty poté u stanu málem oddělávám oba nehty. Je mi to jasné, na Gervasuttiho kuloár nemám šanci a Milan má padající mačku, škoda, počasí je ideální...

Nahoru a dolu z Col Midi je to celkem 4000 výškových metrů, což je pěkná porce a tak zbytek dne už jen relaxujeme. V noci je mi pak kosa jak z nosa, no, moje půl centimetrová, nejlevnější karimatka, není na spaní na ledu moc přizpůsobena.

Ráno se konečně spojujeme s klukama a ti nám sdělují, ľe jdou nakonec na těžko z Blanku až k nám na Midi a tak na ně čekáme a opalujeme se na slunci. Konečně přichází, balíme věci a jdeme na lanovku na Midi, kde po menších zmatcích a asi pěti nechápavých dotazech, nám udivený frantík prodává jednosněrný lístek do Chamonix? za 34 euro, obousměrná stojí 37 euro, no, moc teda neslevili žaboľrouti... V Chamonix pak jen tek zevlíme a nakonec tu přespíme na oblíbeném parkáči do rána.

Před tunelem do Itálie nás kontroluje francouzký policista, prý kam jedeme?; říkáme: ?do Itálie?, nevím kam si myslel, ľe asi chceme... Cestou zpět nás ještě zlákala odbočka na Monte Cervino a tak asi půl hoďky marně v Cervinii doufáme, ľe se rozestoupí mraky a uvidíme trochu více než obrysy tohoto kopce. No nic, mraky nechcou ustoupit, tak to balíme a jedeme na dva dny do Arca, kde probíhá klasika: koupání, lezení, obchody, zmrzlina a pak už jen ciao a domů...

Akce Blank se povedla, poprvé jsme byli v Chamonix a všichni doufáme, že zdaleka ne naposled. Co se týče výstupové cesty, tak jsme se oba s Milanem shodli, že jsme rádi, že jsme šli pěkně pěšky přes Mer de Glace a poctivě si tak dali celý kopec. Myslím, že je to krásná varianta nástupu na Midi. Technicky to byl asi nesložitější úsek výstupu. Samotný hřeben Tacul-Maudit-Blank nemá žádné těžké místo, je to krásná VHT a za exceletního azůra jsme zažili neopakovatelné rozhledy.

Horám zdar!

Honzíček

PS. Omlouvám se za fotky, ale jak jste se dočetli výše, technika zklamala a máme fotky pouze na filmu, co nám poslali kamarádi které jsme zde potkali: Pavel s Honzou a Zdeněk,Ivo?,Ala a Pavel a kteří nám poslali fotky a dovolili nám je zde zveřejnit!!!!! děkujeme

Tahle skutečnost nás zase přesvědčila, že na hory chodí jen super lidi, kteří jsou ochotní a vstřícní!!