tak tuto
věž nazval lezec, Rakušan židovského původu Paul Preuss. Guglia di Brenta ( nebo taky Campanile
Basso, v překladu Malá
Zvonice, 2883m ) je skalní věž v
pohoří Brenta.
Zlí jazykové tvrdí, že při prvním vážném pokusu o výstup
slíbil horský vůdce Povoli svým dvěma klientům, že s nimi
vyleze na tuto krásnou věž. Během výstupu se opili, v polovině
stěny zřejmě Povoli vystřízlivěl a začal se bát, načež
klient vytáhl revolver s tím, že Povoliho zastřelí, jestli
nahoru nevyleze.
Jo, to
byly časy. Tehdy se zřejmě klienti s horskými vůdci moc
nepárali.
My
brousíme v údolí Val di Sole už 5 dnů a čekáme, kdy
konečně přestane pršet. Chceme jít nahoru. Do oka nám padla
tato elegantní věž, na kterou jsme zvolily cestu Via Fehrmann 4+
UIAA (1908 Rudolf
Fehrmann, Oliver
Perry-Smith). Některý průvodce uvádí klas. V+, ale tato se
nám zdála nejpravděpodobnější.
Zatím
trávíme čas na sportovkách, dokonce došlo i na návštěvu
muzea včelařství… Konečně to vypadá, že bude alespoň jeden
den hezky a tak frčíme přes Madonu di Campilio k chatě
Vallensinella,1513 m.n.m., kde za nějaký obolos parkujeme auto a
dál už po svých k chatě Maria e Albrentei al
Brentei
( 2182 m.n.m ).
Večer
se na chatě seznamujeme s bývalým sassíkem Šimonem a jeho
parťákem odněkud z Berlína. No chtějí taky fehrmannem na
Zvonici. Hmm. A v kolik že plánujejte vycházet z chaty,
vyzvídáme úplně nenápadně. Prý v 6… Jasně, s Alenou
na sebe mrknem, my vstaneme v 5 a pofrčíme. Na chatu zatím
přichází Karla s kámoškou, jdou na Crozzon, nádhernou ,
mohutnou stěnou, 19 délek. Budeme teda na sebe mrkat přes údolí.
Jdeme na kutě. Winter raum nám připadá hnusně zatuchlý,
hodíme proto spacáky za kůlnu a spíme venku. Na obloze blikají
hvězdy, proletí meteorit a hlavou i hrůzostrašný článek
popisující výstup: nejištěno, dlouhé odlezy, exponované, bivak
… článkem jsem tehdy sekla – toto vážně číst nemusím.
Ráno je hezká tma, baštíme, holky shrbené pod bágly rázují pod Crozzon. Taky vyrážíme. Nástup trvá cca 1 hod. Dopochodujeme pod nástup, ale nejsme tu jediní. Nějaká dvojka už chrastí ve stěně a další se chystá na nástupu. No super. Ale odsýpá jim to. Není proč spěchat, cesta má sice 21 délek podle průvodce, ale mělo by to pouštět a počasí má být dobré. Smiřujeme se s osudem. Cesta je to ale opravdu pěkná – v pevné skále, exponovaná, štandy vyskobované, délky odjištěné horsky – sem tam skoba, ale dojistit se dá v pohodě. Nabíráme výšku, na cca 14 délce je jeskyňka a koho tam nepotkáváme - Šimon, ten lišák. Sype nám bohatě do hrstí oříšky s rozinkama. Před náma je posledních 150m stěny na vršek. Tam zvoníme na kovové tyče umístěné na vrcholku – znamení holkám na Crozzon. ( za dva dny se v táboře chechtaly – ja, ja, slyšely jsme vás!)
Pozn.
Paul Preuss
u svých výstupů uplatňoval absolutní čistotu
lezení bez skob, lana a slaňování. Jo, to byl borec, má cestu
touto stěnou nazvanou Via Peruss, klas. -5 .
Jó, Oliver
Perry-Smith byl taky dobrý
chlapík. V Sassku jsem od něho lezla na Falkensein Sudriss.
Vrchní komín bylo docela zajímavé 7a.
účastníci: J. Končáková, A. Čepelková
zapsala: J. Končáková