Patagonie
V půli února 2013 nastupujeme na pražské Ruzyni do letadla a míříme za oceán, směr Jižní Amerika, konkrétně její nejjižnější cíp – Patagonie. S přestupem v Londýně a v Sao Paolu se po 12 hodinách letu ocitáme v Buenos Aires, kde ještě čekáme na letadlo do Ushuaie ležící na pobřeží největšího jihoamerického ostrova - Ohňové Zemi. Toto přibližně sedmdesátitisícové město, nejjižnější obydlené město Argentiny, je výchozím bodem pro řadu krásných treků, ale také místem, odkud vyplouvají lodě na Antarktidu.
První den se aklimatizujeme a nakupujeme nezbytný proviant. Druhý den vyrážíme na jednodenní trek k ledovci Martial, který se nachází kousek nad městem, cca 700 metrů převýšení. Nenáročná horská túra, na jejímž konci nás čekal překrásný výhled na Ushuaiu, kanál Beagle a protější Chilský břeh.
Sierra Valdivieso
Další den už vyrážíme na několikadenní trek do pohoří Sierra Valdivieso. První den trochu zkáplo, ale zbytek dní nás už čekalo jen sluníčko. Tento poměrně náročný trek vedl téměř neznačeným terénem a cestou jsme museli překonávat nespočet bobřích hrází, spadených kmenů a mokřadů. Na tomto treku jsme udělali side trip k jezeru Fagnano. K němu vedla zajímavá cesta naprosto černým a spáleným lesem, kde jsme měli poprvé čest setkat se s místní faunou a to když jsme potkali stádo divokých lam. Během pětidenního pochodu jsme s výjimkou prvního dne nepotkali žádného človíčka. Tento okruh nás zavedl zpět do Ushuaie, kde se tentokrát zdržujeme jen do rána a další den odplouváme loďkou (95 USD za osobu) přes Beaglův kanál na ostrov Navarino do Chile.
Dientes de Navarino
Výchozím bodem pro trek Dientes de Navarino je nejjižnější městečko na světě Puerto Williams. Než vyrazíme, je nutné jít se nahlásit na místní četnickou stanici, kde vedou evidenci trekařů. Tento trek je méně obtížný než předešlý, ale absolvování side tripu k jezeru Windhond to poněkud vynahradí. Bylo znát, že tuto cestu už dlouho nikdo nešel. U jezera se nacházela pouze stará rybářská bouda a jinak nikde ani živáčka. Počasí nám opět nádherně vycházelo a tak jsme mohli dohlédnout až na ostrovy mysu Horn. I když hlavní trasa tohoto treku je turisticky poměrně atraktivní a cestou jsme podobné nadšence potkávali, tak i přesto tam žádné davy turistů neproudily a trek si prozatím zachovává krásu nedotčeného kraje. I s výletem k jezeru Windhond nám tento trek zabral šest dní.
V Puerto Williams strávíme den a následně se menším trajektem (180 USD za osobu) přepravujeme podél západního pobřeží a přes Magalhaesovu úžinu směrem na jihoamerickou pevninu. Tato 350km cesta byla jedním z největších zážitků. Trvala den a půl, každý měl k dispozici pohodlné sedadlo a mohl trávit celé hodiny na palubě a pozorovat tučňáky a lachtany plavající kolem lodi nebo hejna racků a buřňáků. Úžasnou scenérii předtsavovaly také ledovce, jejichž čela sahala až do oceánu. Plavba končila ve městě Punta Arenas. Z tohoto města se dají absolvovat malým zodiakem zajímavé výlety na ostrovy Marta a Magdalena. Na ostrově Magdalena je desítky tisíc velká kolonie tučňáků. Ostrovem vede kilometr dlouhý chodníček, kterým člověk prochází mezi tučňáky a jejich norami. Na ostrově Marta je zase kolonie stovek lachtanů, která se však dá shlédnout pouze z bezpečné vzdálenosti z lodě.
Torres del Paine
Z Punta Arenas se autobusem přepravujeme do města Puerto Natales. Naším cílem je národní park Torres del Paine, chilská národní hrdost. Volíme delší variantu treku tzv. Circuito Grande, která nám zabírá deset dní. Na konci usuzujeme, že kratší varianta, která vede především kolem dominant tohoto parku – veží Torres del Paine, Cuernos del Paine a ledovce Grey by byla dostačující. První dny nejsou nijak významně zajímavé, v podstatě šel člověk čtyřicet kilometrů pampou. Pak začala být krajina zajímavější a členitější. Nejprve bylo třeba překonat nejvyšší bod treku – vysněžené 860m sedlo. Pod ním se rozkládá mohutný ledovec Grey – jeden z velkých splazů jižního ledového pole (hielo sur), největšího extrapolárního ledového pole na světě. Co se týče přírodních krás, je národní park Torres del Paine vskutku krásný. Počasí je zde díky ledovci poněkud nestálé a tak jsme hodně času mokli. Co nás však netěšilo, byly obrovské davy lidí, neustálý dohled rangerů hlídajících park a poplatky, které byly důkazem snahy vydělat co nejvíc peněz na turistech, kteří je budou pravděpodobně vždy akceptovat jako daň za prohlídku tohoto krásného parku. Platí tu také spousta přísných pravidel, hlavně co se týče rozdělávání ohně. Spaní je povoleno pouze ve vyznačených kempech, které jsou placené a neplacené. Neplacené jsou však postupně zavírány a placené neposkytují za dané peníze žádnou výhodu.
Los Glaciares
Čtvrtý trek vede v argentinském národním parkem Los Glaciares. Začíná v městečku El Chaltén kam jezdí autobusy z El Calafate. Sluníčko už nám zase přeje. V podstatě hned první den se člověk dostane do míst, odkud má celou dobu výhled na zdejší kopce a jejich dominantu Fitz Roy. I z lezeckého hlediska je tento park příjemnější než Torres del Paine. Panuje tu stálejší počasí a nástupy do stěn jsou významně kratší. Rovněž se zde neplatí žádné poplatky. Také množství lidí je zde podstatně menší. V průběhu vidíme ještě druhou dominantu Cerro Torre. Jelikož máme čas, absolvujeme tu dva obtížnější výstupy (UIAA 2, PD), jeden na vrcholek Cerro Madson (1800m, naše GPS trasa) a druhý do sedla Quadrado. Stejně jako v parku Torres del Paine jsou zde kempy, nicméně člověk není sledován a hlídán na každém kroku.
Poslední den v Patagonii podnikáme nekřesťansky drahý výlet k obřímu ledovci Perito Moreno. Čelo ledovce je obrovské – 6km dlouhé a až 60m vysoké. Masa ledu neustále praská a padá do jezera pod ním. Pěkné místo, avšak absolutně zkomercionalizované a v podstatě nudné.
Závěrečné dny trávíme v Buenos Aires (především čtvť La Boca a botanická zahrada) a pak se po krásných šesti týdnech vracíme domů. Co říct závěrem? Spoustu jsme toho viděli, spoustu jsme toho zažili . Informací je tolik že se sem nedají všechny napsat, takže kdyby chtěl někdo vědět víc nebo něco konkrétního, pište na evasiegelova@seznam.cz, ráda odpovím.
Evča a Honza
