Peru-Cordillera Blanca
Je jedna hodina ráno a mi zrovna vyjíždíme ze Zlína směr Vídeň, odkud nám za necelých pět hodin letí letadlo do Madridu. Po třech hodinách v letadle, když už nevím jak si sednout naštěstí hladce dosedáme na letišti Barajas. Po rychlém přesunu na druhý terminál, nasedám na transkontinentální let do Limy. Ten trvá 12 hodin a zdaleka není tak úmorný jako ten první tříhodinový. Díky časovému posunu v Limě přistáváme přesně se západem slunce.
Protože nechceme ztrácet čas a už se nemůžeme dočkat hor, okamžitě se přesouváme na terminál autobusové společnosti MovilTours a ještě ten večer jedeme nočním busem do Huarazu, kdy bychom měli přijet kolem 6 rano. Z této poslední části cesty si pamatujeme jen první zatáčku v Limě a pak okamžitě usínáme.
Huaraz je hlavní město provincie Ancash (cca 100 tis. obyvatel) a především bašta všech horolezců mířících do Cordillery Blancy. Díky Honzovi a Albačovi máme tipa na ubytování, které je opravdu výborné a navíc i levné. Po dvou dnech aklimatizace (město leží ve výšce 3100 m.n.m), kdy jsme nakoupili a zajistili vše potřebné vyrážíme do hor. Původní plán zní dva lehčí kopce na aklimatizaci a strávit v horách cca 10-12 dní. Už první den zjišťujeme že původní plán vezme za své, protože váha batohu 35 kg a výška si bere svou daň. Proto si vybíráme za cíl šestitisícovku Chinchey (6309m). Další tři dny se pomalu přibližujeme pod morein camp Chinchey. Tam zjišťujeme, že podmínky jsou na tento kopec hodně špatné. Průvodce uvádí nástup na ledovec příjemně ukloněným firnovým svahem. Místo toho je tu 70 metrů holé skály potečené tenkou glazurou ledu. A tak se rychle shodujeme a točíme to zpátky do doliny.
Po dvou dnech odpočinku opět vyrážíme do hor. Tentokrát je naším cílem dolina Ishinca. Po poslední zkušenosti jsme střízlivější a tak redukujeme svoje jídlo a vybavení. První den zvládáme výstup do BC Ishincy z Collon, což je 1000 metrů převýšení. Večer přichází první zrada v podobě pokaženého vařiče. Ten se Milanovi nakonec podaří zpravit, ale při opravě se mi podaří se seznámit se sousedy. A zjišťuju, že zítra chce jeden Ekvádorec zkusit vystoupit na 6000 Tocllaraju. Po chvilce přemýšlení se k němu přidávám. Přesně o půlnoci vyrážíme z BC Ishincy směrem k Tocllaraju. Kolem třetí hodiny ráno míjíme výškový tábor C1. Cesta ledovcem je naštěstí velice dobře čitelná a tak nemusíme bloudit a hledat ji. Východ slunce nás potkává posledních 500 výškových metrů pod vrcholem a v osm ráno stojíme s Juanem na vrcholu Tocllaraju (6024 m). Sestup do základního tábora stíháme za 6 hodin. Normálka na Tocllaraju má obtížnost D. Její nejtěžší místa jsou při překonávání trhlin a seraku ve spodní části a v horní části ve strmém svahu (cca 60 °). Celkové převýšení z BC je 1600 metrů (z morein campu 900 m).
Po dni odpočinku vyrážíme s Milanem na Ishincu (5530m). Jedná se o pohodový kopec (PD-), oblíbený především jako aklimatizační. Ve tři ráno opouštíme stan a za další dvě hodiny už nazouváme mačky u čela ledovce. Tady se objevují první vážnější zdravotní komplikace u Milana, když nad hranicí 5000 m začíná být unava až příliš podezřelá. Proto se nakonec rozhoduje necelých 300 výškových metrů pod vrcholem vrátit zpátky. Po společné dohodě mířim sám k vrcholu, kam přicházím přesně s prvními slunečními paprsky.
Druhý den v noci si ještě na rychlo vybíhám na Urus (5495m), který je přímo nad BC. Opět je to velice jednoduchý kopec, jeho obtíže jsou pouze ve spodní mixové části (II-III UIAA). Tentokrát už nemám štěstí na počasí, když mi na vrcholu začíná foukat a sněžit. Proto rychle sbíhám dolů do tábora a ještě ten den opouštíme tábor a vydáváme se do údolí.
V Huarazu si dáváme opět dva dny pauzu a pak si vydáváme do údolí Paron. Sotva vystoupíme z taxíku, tak nám spadne brada. Nádherné jezero a především monumentální Pyramida Garsiloco. Po chvilce se ukazuje další monument Chacaraju a především Artesonraju, který je známy z úvodní znělky Paramount pictures. V Base campu jsme se měli sejít s Juanem, se kterým sem byl na Tocllaraju s tím že zkusíme Artesonraju. Bohužel jsme se tady nepotkali a tak je z toho pohodová turistika.
Na poslední výlet do hor volíme údolí Llanganuco, s tím že si zkusím vyjít na Pisco (5752m). O půl druhé v noci tak vyrážím směr Pisco. Sotva vstoupím na morenu, tak chápu varování od Francouzů, že musím být velice opatrný a hlídat si směr. Morena je totiž stále v pohybu, a tak najít cestu je při čelovce hodně složité. Nakonec se mi daří ve spolupráci s místním vůdcem úspěšně prokličkovat až k samotnému ledovci Pisca. Zbytek cesty je už celkem bez problémů a tak v sedm ráno stojím na vrcholu. Sestup je už otázkou chvilku po jedenácté jsem opět u stanů. Ve zbývajících dnech ještě navštívíme památník českých horolezců pod Huscaranem a údolí Santa Cruz.
Na závěr nám zbývají ještě tři dny a tak se jedeme podívat do nové lezecké oblasti Hatun Machay. Ta se nachází v Cordilleře Negře, kousek od Catacu. Jedná se o nově vznikající lezeckou oblast, když v současnosti je tam cca 170 cest. Byl to obrovský zážitek lézt ve 4000 a navíc v naprosto nových a neolezených cestách. Materiál je tu velice podobný našim pískovcům, ale podstatně tvrdší, takže se není potřeba bát, že by něco zůstalo v ruce.
Poslední zbývající dny trávíme nakupováním dárků, ochutnáváním místních dobrot a návštěvou mistních termálů.
Na závěr bych chtěl poděkovat Honzovi s Albačem za výborné rady a info o místních poměrech a především Milanovi za výborný servis v základním táboře. Díky
Michal + Milan
