Jak jsem (ne)šel Slivovicový pochod

Moje vždy akční přítelkyně Markéta mi jednou řekla: „Hele, pojedeme mezi svátkama s horolezcema na Slovensko.“

Mou chabou námitku, že nejsem horolezec, ale že bych si troufl zdolat Milešovku hravě odpálkovala slovy: „Zase bys seděl celý svátky u počítače, musíš se trochu hýbat!“ Po krátké operativní poradě se skupinou mě dosud neznámých horolezců byl jako cíl stanoven slovenský region Horná Orava.

Hned další den jsme vyrazili – celkem osm lidí ve dvou expedičních vozech.

Po poledni mi od penzionu Biela farma ukázali v dálce a mlze nějakou horu a tam prý jdeme.Poklidná, mírně stoupající cesta se po nějakém čase pochodu změnila ve stráň s hlubokým sněhem, kde každý krok byl následován zoufalým vytahováním zabořených nohou. Éteričtí horolezci mi velmi brzy zmizeli z dohledu a tak jsem poprvé (ne)šel Slivovicový pochod. Dorazil jsem až k bivaku v době, kdy už většina stanů stála. Plál už i oheň, což se hodilo našemu mokrému oblečení. Noc proběhla poměrně klidně, avšak ráno vše změnilo.

Markéta – proslulá svou nedochvilností – mírně zmeškala start a po mém několikerém varování, že poslední odcházející jsou už na horizontu k této situaci opravdu došlo. Vyšli jsme tedy po jejich stopách, které se nám ovšem u rozcestníku Skalisko - vlivem skútry rozježděného sněhu - ztratily. Po chvíli jsme je opět našli a rychle postupovali za skupinou. Bylo nám divné, že je nemůžeme dohnat, tak jsme přidali a rychle postupovali vpřed. Po třech hodinách cesty jsme se telefonicky dotázali na místo setkání a dozvěděli se to, co již vnímavý čtenář zřejmě tuší – byli jsme od hlavní skupiny vzdálení vzdušnou čarou asi patnáct kilometrů.

Takže zatímco se ostatní kochali krásným počasím na hřebeni, my jsme se evakuovali zpět k Bielej farme. Tehdy jsem tedy podruhé (ne)šel Slivovicový pochod. Vzhledem ke změně plánu jsme se všichni ubytovali v chatě Slaná Voda. Poměrně příjemné ubytování za rozumnou cenu. A hlavně to není provlhlý spacák…

Poslední den bylo naplánován vrchol Babí hory (1.724 m). Markéta si dala závazek, že start stihne. A stihla! Výstup začal po žluté značce Hviezdoslavovou alejí, kde však k našemu překvapení chybělo to podstatné – totiž stromy. Posléze jsme došli k Hviezdoslavovej horárni, kde prý vzniklo stěžejní autorovo dílo Hájnikova žena. V horárni však při naší návštěvě nebyl vůbec nikdo, natož žena. Následoval výstup lesem přes ptačí rezervaci a později již jen víceméně odkrytým terénem zřídka porostlým kosodřevinou.

V posledním přístřešku pod vrcholem už prudký vítr vybičoval mráz na velmi málo snesitelnou hodnotu. Ještěže jsme měli slivovici! Vichr už nás neopustil a spolu s kamarádkou mlhou nám zážitek z vrcholu notně znepřehlednil. A to nám cestou sestupující polští turisté slibovali „azuro“. 

Pro sestup jsme nakonec operativně zvolili stejnou cestu, protože před červenou nás Slováci důsledně varovali.V zimním období prý často nebývá schůdná. Ten den se nám poprvé podařilo jít celý den se skupinou a tak se dá vlastně říct, že jsme šli Slivovicový pochod. Po sestupu jsme se ve Slanej Vode rozloučili a každé z aut se vracelo domů samostatně.

I přes mírnou únavu jsem byl rád, že jsem poznal příjemnou partu lidí a také část Slovenska, o které jsem dosud neměl tušení.

Děkuji, horolezci!

Tom „Turtle“ Jabůrek

doplnění skvělého Tomova textu

tradiční verze slivovicového pochodu proběhla 27-29.12.2011

účastníci: Jana a Jirka Končákovi, Pavla a Martin Davidovovi, Markéta Macíková, Tomáš Jabůrek, Petr Hrnčiřík, Vojta Jaroš a Gája

a ještě komentář Markéty: Bylo to moc příjemné zpestření vánočních svátků a pokud mne nevyškrtnete z oddílu kvůli sestupu místo výstupu, pojedeme s Tomem i příští rok.

Vojta Jaroš

fotky: Markétá, Martin, Vojta