MENU Skalní lezení Horské lezení Bouldering VHT Trekking Příroda Zimní akce AKTUALITY / INFORMACE / AKCE
top foto

Horolezecká Liška 2024
aneb ikonický lezecko-orientačně-vytrvalostní závod dvojic, na který nezapomeneš!
Kdy: sobotu 7. prosince 2024
Kde: horolezecká chata Lukov
Motto: pojď s náma na VÍCEDÉLKY!!!
Za KHS Zlín se těší Dáša a Eva
Podrobnosti zde.

Splnění snu – Ortler Nordwand; TD; 1.200 m; 3.905 m.n.m. + bivak 50 metrů pod vrcholem

Lépe zpracovaná verze článku i s fotkama zde:
http://www.bily-pracky.net/2011/05/16/ortler-nordwand/

fotky jsou k prohlédnutí zde:
http://picasaweb.google.com/podzimek.jan/OrtlerArco255?authkey=Gv1sRgCMzA28aV0ZaT5wE
"topo-fotky" zde:
https://picasaweb.google.com/podzimek.jan/Stena?authkey=Gv1sRgCMzihuaU8o2ZRA#


V oblasti Suldenu jsme se v posledních dvou letech ukázali už potřetí. První dvě návštěvy by šlo charakterizovat jako důkladný průzkum terénu, který je pro bezpečný sestup z bíleho velikána nezbytný. Minulá léta jsme já, KOKi a Zuzka dali krásnou via ferratu Tabaretta a také jsme vystoupili na vrchol normálkou. Na výletech na Ortler bylo spoustu krás, ale v paměti nám utkvěla jeho dominanta a tou je severní stěna, která je jednou z největších stěn tohoto typu v celých Alpách.

Tuto zimu jsme se společně s kamarády Michalem, Kubou a Radkou připravovali především na vytopených a pohodlných tatranských chatách, ze kterých jsme vyráželi do různých mixových a ledových cest. Konkrétní cíl našich příprav znám nebyl, ale všichni jsme doufali, že se nám na jaře podaří vylézt něco slušného. S nápadem, že bychom přes velikonoce vyrazili na Ortler přišel samozřejmě Michal, který se těchto akcí nikdy nebojí. Původně jsem tento plán bral jako pošetilost, ale postupem času a s ujištěním od Michala, že to určitě zvládneme, jsem se odhodlal. Od této doby moje myšlenky vedly pouze k jednomu.

O velikonocích jsme tedy v sobotu vyjeli směr Solda (neboli německým názvem Sulden). Ráno jsme razili okolo 7.30 z Brna a v 15.00 jsme byli na místě. Předpověď nikterak valná, ale ukazovala, že když budeme rychlí a vše zvládneme v nočních a dopoledních hodinách, tak by vše mělo být v klidu. Jo, jo, bláhové předpoklady…

S batohy na zádech a pěkným proviantem na cca 3 dny jsme tedy vyrazili na Tabaretta hütte. V létě se tento kousek dá v pohodě zvládnout za necelé 2 hodinky. Moje překvapení však nastalo již po prvních 100 metrech. Moje nóbl kraťásky nebyly do propadajícího mokrého bordelu to pravé ořechové. Takže šup rychle převléct „zabetonovat“ boty návleky a hurá na to s představou, že výš to bude tvrdší a v pohodě. Bohužel…celou cestu jsme se bořili po bradavky do sněhu, bylo to šílené. Místy jsme to chtěli otočit, ale vydrželi jsme. Po 5 hodinách totálně promáčení jsme byli v místním winterraumu. Bylo jasné, že náš plán, ještě tu noc vyrazit z chaty, je zmařen.

V noci jsme pouze zaslechli dvě dvojice, jak postupně odkládali nástup, až vyrazili okolo 5.00 ráno. Celý den se nesl ve znamení vaření, "zevlingu", pospávání a výhledů do stěny. Pořád jsme nechápavě kroutili hlavami nad tím, jak to těm nahoře jde pomalu. Jedna dvojice to po první délce v ledu vzdala a opatrně slézala dolů, to nám na klidu nepřidalo. Hlavně když jsme pozorovali jak nad jejich hlavami „šije“ slunko přímo do obrovských seraků, které se tyčí nad prvními 2/3 stěny. Den úspěšný: usušené, nažrané, zavodněné, sbalené, vyspané, vysrané, namotivované a posléze nastoupené….

Budíček č. 1 - 01.00, všude se válí mlha a začínáme propadat zoufalství. Budíček č. 2 - 2.00, všude mlha… Michal ovšem nenechává nic náhodě a zavelí, že se to musí roztrhat a že musíme vyrazit teď nebo nikdy. Toš pojest a jde se na věc, batoh na záda, srdce do kalhot a už šlapeme na nástup, který jsme si den předem poctivě omrkli, vyplatilo se a v 4.00 už to hrneme nahoru. Kdo něco podobného lezl, tak ví, že noční začátek je krutý. Ve stěně přes noc připadl nějaký sníh, který se uložil ve spodních dvou třetinách, a tak nám kluci milosrdně proráželi cestu. Moje funkce byla jasná „klepač Radky“, VYHODIT???ehm,VYHODIT??? tedy „oklepávač“ sněhu z Radčiných maček. Počasí se viditelně umoudřilo a já před sebou hnal Ráďu dosrán z bílého giga pásu nad našimi hlavami. Nad prvním zúžením se svah začíná zpříkřovat a jeho sklon je cca. 55°, což už vyžaduje práci s cepíny a trochu pozornosti navíc.

Pod druhým zúžením se nacházíme v dobré náladě v 07.00 s tím, že máme v tom hlubokém sněhu poměrně slušný čas. Sám si v duchu říkám, že bychom mohli být okolo 12.00 na vrcholu. Malá svačinka a jde se na věc. Michal tahá první dvě délky, které vedou přes druhé zúžení, led je tvrdý a nepoddajný. Já s Kubou vyrážíme hnedka za Ráďou a snažíme se lézt tak, abychom se navzájem neohrožovali a neposílali na sebe kusy štípajícího se ledu. Vše jde tudíž hodně pomalu. Nad zmiňovaným zúžením už nad sebou vidíme další část stěny, vypadá to, že to bude do bezpečí ke skalám kousek, odhaduji tak 2 délky, nakonec jsou z toho 4 . No aspoň vím, že si lezení užijeme do sytosti. První problémy začaly v místech, kam se slunce po celý rok nepodívá. Michal bojuje při vrtání svých šroubů nejmenované české značky , u jednoho si zraní loket, prostě parádička. Vzhledem k tomu jaký boj ho při každém šroubování čeká, moc postupového jištění nedává. Všechny nás ovšem překvapuje, když dolézá ke skalám a jeden šroub mu jde zavrtat do půlky, druhý vůbec, led je prostě pro šrůbky nejmenované české značky moc tvrdý. Kuba tedy dolézá na Michalův „pseudoštand“ na jednom půl šroubu a cepínech a vše pojišťuje dvěma BDčkama.

No a od tohoto štandu, který je pod nejstrmější pasáží, se vše začíná trochu komplikovat, protože fakticky lezeme na jedné sadě šroubů a ve 4 lidech. Následující těžké délky lezeme na jistotu a pomaličku. Kuba předvádí Heraklův výkon, když vše tahá na prvním. Je to lezecky nejkrásnější pasáž, po levé straně máme celou šíři severky a vpravo skalní bariéru. Zdoláváme tyto čtyři pikantní délky. U poslední Kuba vyjekne radostí: „Je to dobré, konec obtíží.“ To ještě netuší, že je to zase o cosi dál než si myslel a že se z tvrdého ledu stane led echt štípavý. V této chvíli je to už boj, člověk je na nohách od 2.00 hodin od rána, celou dobu bez pořádného jídla a s omezeným množstvím tekutin. Říkám si: „Kurvajs, už bych moc moc chtěl být nahoře“. Celou dobu na štandech trčím na pravém koleni, které mi začíná asi omrzat a bolet jako prase, ale bolest si člověk pořádně uvědomí, až když je nahoře. Celé horní plato je o sklonu cca 50° a o délce 250 metrů. Poslední délky už jsou fakt na silu, zvlášť při našem specifickém stylu přelezu. Poslední délka nás společně dovedla na ostrý sněhový hřebínek, kterým cca 100 metrů pokračujeme směrem k vrcholu, je okolo 18.00! Během chvilky se prudce mění počasí a viditelnost klesá tak na 3 metry. Je mi jasné, že jsme v kelu, na horním ledovcovém platu jsem sice byl 2x, ale právě proto vím, co na nás při sestupu čeká. Je to obří pláň, která je protkána trhlinami a směrem k bivaku Lombardi je nutné dávat bacha, aby člověk nesešel moc doprava, kde se lámou seraky nad severní stěnou. S Michalem čekáme na Kubu a Ráďu a společně se domlouváme co a jak dál.

M: „Honzo, co navrhuješ? Je v těch sračkách možný sestup k bivaku?

H: „No nevím bylo by to riskantní jako prase. Ty vole co ta díra vpravo od Tebe?

M: „Jasné, když to půjde, zakopem se tam, ráno bude počasí zase v pohodě“

Kuba s Ráďou naše rozhodnutí bez okolků přijímají. Jakožto suveréně nejtlustší člen výpravy jdu prozkoumat trhlinu a vyzkoušet její stabilitu. Bohužel si zbytečně moc odkopávám vchod, který nám potom celou noc táhl teplý vzduch ven. Vevnitř to vypadá celkem v pohodě, a tak pomocí lopat upravujeme jeskyňku a začíná příprava na bivak. Můj první bivak v zimních podmínkách a zrovna 3.855 m n.m., pod vrcholem Ortleru…tomu říkám testovačka. Nějak rozumně si rozdělíme oblečení a zalezeme do žďáráků. Kdo zažil, ví… Kdo nezažil, věřte tomu, že to bylo celkem peklo. Pár Radka - Michal by byl ještě v poho, ale to jakou obmotávací kreaci s názvem Anakonda jsme předvedli my s Kubou, to se jen tak nevidí. Kluci z Modré ústřice by dozajista záviděli. Noc byla ve znamení vibrátoru . Ráno v 5.30 vylézáme z trhliny s tím, že se naše předpoklady potvrdily. Obloha jasná a okolo nás nádherná panorámata. Pomalu se promrzlí štracháme ven do ještě větší klády. Neskutečně se těším, až se rozejdeme. Pomalu traverzujeme svah a asi po 100 m se dostáváme na sestupovou cestu. Trasa je vyjetá od skialpinustů, což jsme večer netušily, ale i tak by ale byla cesta „mlíkem“ hardcore. Na vrcholu se zdržíme jen krátce a šupajdíme dolů. Máme namířeno do Trafoi, tedy na druhou stranu Ortleru tak, abychom se vyhnuli nepříjemnému hřebínku směřujícímu na Payerhütte, který je zajebaný mokrým sněhem, a také lavinéznímu úbočí pod touto chatou. Sestup je nekonečných 2.350 výškových metrů. Do vesničky přicházíme v 15.00 hodin a těšíme se na jídlo a pivko. Naše nadšení je zbržděno zavřenýma knajpama. Jsem bezradný, bez piva a klobásky si další hodinu už neumím představit. Zkoušíme stopovat směr Solda, marně. Nakonec nám místňák poradí, že kousek za vesnicí by měl být otevřený penzion. Neváháme a pelášíme vstříc orosenému zlatu. Všemi deseti bereme ubytování za 30 € a lijeme do sebe pivečka po 3,8 €, což v tu chvíli nikoho netrápí. Hotelpaní nám domlouvá taxi pro auto. Po Michalově příjezdu vytahujeme laskominky našeho taťky a postupně likvidujeme zavakuované špecialitky.

Další den trávíme všichni v Suldenu zevlingem, jediný Kuba se opět dle vzoru Herakla vydává pro naše věci na Tabaretta hütte. Odpoledne navštěvujeme muzem Reinholda Messnera, což můžeme vřele doporučit pro horolezce krásný zážitek. Počasí na horách mělo být po zbytek týdne velmi zlé, a tak jsme se ještě večer odporoučeli do kempu Zoo v Arcu, kde jsme byli 2 dny. První den jsme byli za kempem na nějakých jednodélkách, prošli jsme místní krámy, kůpili jsme vínko a vše řádně oslavili. Vzhledem k omrzlinkám na Michalových a Radčiných palcích jsme to nikterak nehrotili, poslední den dopoledne jsme dali jednu vícedélku a jelo se domů.

Výlet to byl parádní. Splnil jsem si velký sen a nabral jsem zase hodně zkušeností po boku velezkušených. Opět se nám potvrdilo, že kvalitní materiál a nějaké to oblečení do zálohy se může hodit kdykoliv. Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli bivakovat, ale i přesto jsme byli připraveni a všechno zvládli. Ještě jednou velké díky mým kamarádům s tím, že se těším do dalších akcí v pořádných stěnách.

Pro inspiraci zde je článek kluků co lezli na Ortler týden po nás a dali si 2 bivaky; http://www.kho.cz/index.php/clanky/zobraz/415

Nový komentář
2011-06-03 22:05:57

Dobře vy! :-) Moc hezký článek,Podzo...mi to připomnělo bratry Messnerovy když slézali z Nanga Parbatu. Jenže ti k tomu bivakování neměli ani žďárák!:-)
Markéta T.
2011-05-31 21:01:59

tož super výkon přátelé, výborný počin ...doufám, že mě příště nenecháte doma :(. A narvy ty fotky příště k článku tak jak to dělajů ostaní, šak to néni takový problém...
Ricošek
2011-05-31 17:55:28

Díky, ze slohu jsem měl vždycky koule :)
Podza
2011-05-31 15:25:00

No jste frajeri, z fotek uplne misty mrazi, kor kdyz si predstavim ze jste tam fakt nouzove spali! Vazne kluci klobou dolu. A taky te musim Honzi pochvalit jak jsi to pekne napsal, radost cist. :) Poradne potrenuju a priste jedu s vama :D
Vlastik
2011-05-29 23:43:35

Díky Mirdo :) Doufám, že se na další zimní přípravě zúčastníš...
Podza
2011-05-26 17:07:24

Gratulace k hodnotnému výstupu! Zimní trénink se vyplatil, tak jen tak dále..
Mirek I.