Dolomity, Dachstein a Zugspitze
V závěru července jsme vyrazili s Ondrou (Černotíkem) na náš dlouho plánovaný výlet do Alp. Naše cíle byly trochu neurčité, ale slibovaly nádherné a silné zážitky. Chtěli jsme pobýt chvíli v Dolomitech a potom se mrknout na Dachstein a Zugspitze, kam až to půjde.
Ve čtvrtek (22.7.) jsme v poledne odstartovali z Otrokovic. Cesta na přistávací runway 3 km od Cortiny d'Ampezzo zabrala očekávaných 8 hod jízdy, ale v tak dobré společnosti utekla parádně. :-) Na první den jsem vybral (trošku se už v Dolomitech vyznám, letos jsem tam byl již posedmé) "testovací" ferratu Strobel, která šplhá stěnou přímo nad runwayí na Puntu Fiames (Pomagagnon). A proč testovací? Byla to Ondrova první černá ferrata a průběh měl napovědět, v jakém duchu se má ubírat program následujících dnů v Dolomitech. Nevím, jestli je za to vůbec rád, ale Ondra se ukázal jako zdatný ferratista, a tak jsme mohli v sobotu zkusit Toffanu di Rozes (3225 m).
Trochu drsný budíček před pátou nám měl zajistit dostatek času na výstup v "Dolomity classico", tedy počasí, kdy je pěkně tak do 13:00 a pak přijde drsná bouřka se silným větrem. Přejeli jsme na výchozí místo - chatu Dibona a plní elánu začali stoupat k nástupu na ferratu. První půl hodiny se prochází tunelem Castaletto, který zde zůstal po rakouských vojácích jako svědectví první světové války. Kdo nikdy nezažil atmosféru takového místa, rozhodně doporučuji, je to nenahraditelný zážitek (zvláště pro jedince s klaustrofóbií :D). Dál už je výstup klasickou dolomitskou ferratou. Jen nesmíte mít takové "štěstí" jako my, protože to pak lezete posledních 300 m po 2cm vrstvě ledu na skále i ocelovém laně. Z lehkého lezení s přijišťováním se tak stalo asi M3. Tady ale Ondra prokázal, jak silné je jeho srdce a jak extrémně vhodné je jeho rozumové smýšlení do krizových situací. Pár týdnů před tím jsme na Velké Fatře potkali v lese medvěda, tak nás přece už jen tak něco nezaskočí, ne? Opak byl pravdou, já jsem byl zaskočen hodně. Bohužel představa šplhání ferratou dolů nebyla zrovna pěkná, a tak jsme to nakonec drtili led neled až nahoru na horu. Zbývá ještě dodat, že asi polovinu výstupu sněžilo a byla zima jako v lednu. Společně jsme se však prosmáli i "prohecovali" až do vytoužené výšky 3225 m. Ondrova první třítisícovka, první šestihodinová ferrata a první mix v životě. Zkrátka klobouk dolů. Pokud byste někdo chtěli ferratu Lipella zkusit, doporučuju s sebou nejen cepín (jak se radí v průvodci), ale i mačky a počítat s délkou výstupu okolo 6 hod. No a ferratu bych se svými zkušenostmi s italskými ferratami označil spíše za černou než červenou, jak bývá v průvodcích.
Další dvě noci jsme strávili "za hubičku" v kempu Malga Ciapella - Marmolada. Podařilo se nám vystoupit na nejvyšší vrchol Dolomit (Marmoladu), kde jsme potrénovali pohyb po ledovci. Pro Ondru to byla opět premiéra, a tak přišly na řadu oblíbené radovánky jako brzdění cepínem, vázání uzlíků na laně, pohled do ledovce bez brýlí, přeskakování trhlin apod. Zkrátka zábavný den a i přes 1200 m převýšení odpočinkový, takže zbyly síly i na procházku soutěskou pod kempem (rozhodně doporučuji). Další den jsme zvolili jen rekonvalescenci před dalšími výstupy a prošli jsme se kolem vodopádů pod Col Rosou.
Přejeli jsme pod Dachstein, kde jsme spali u dolní stanice lanovky. Nejdřív u auta, ale když začalo pršet, přesunuli jsme se pod střechu ke vchodu do lanovky. K naší velké radosti nás však ve 4 vzbudil autobus plný rakouských důchodců, kteří na nás hleděli jako na bezdomovce. Pravda, možná tomu trochu napomohla láhev od italského vína, která se válela někde mezi námi. :D Pěkně nás ale naštvali a pokud nerozumněli ani trochu česky mým slovům, museli mít pocit, že popisuju nějakou hooooooooodně zatáčkovitou horskou silnici. Ještě jsme se necelou hodinku "prospali" vedle auta a po snídani jsme vyrazili směrem k horní stanici lanovky. Tam jsme byli asi za 2,5 hod., takže pokud se vám nebude chtít dávat 20 EUR za lanovku, vězte, že to není žádná hrůza. Závěr je sice ferratový, ale dá se přelézt bez větších problémů. Bohužel nám nepřálo počasí a ve sněžení a viditelnosti necelé 3 m (nekecám) jsme došli "jen" k chatě Seethalerhütte asi hodinu od vrcholu. Ondra pro sestup zvolil lanovku. Mně se těch necelých 20 EUR za jízdu dolů dávat nechtělo, a tak jsem vzal lano a jako člověk mající radost z dobrodružství sám slaňoval dolů zasněženou ferratou. Zbytek sestupu byl sice v dešti, takže nic moc, ale celkově se rozhodně vyplatil. Už jen skvělým zážitkem při slaňování, kdy jsem pobíhal do strany po stěně, abych se dostal na stranu k dalším kolíkům kotvícím ocelové lano. No a Ondrova cesta lanovkou nám navíc ušetřila za poplatek za výjezd z Ramsau k lanovce (platí se na zpáteční cestě).
Posledním potenciálním cílem byla Zugspitze (2960 m), nejvyšší vrchol Německa. Přesun z Ramsau do Garmisch-Partenkirchenu trval asi 3 hod. Nocleh tradičně vedle auta na parkovišti u vesničky Hammersbach byl naprosto bezproblémový. Ráno jsme po šesté vyrazili a v duchu si říkali, že to nemůže být taková hrůza, jak to vypadá. No a ona nakonec v podstatě byla. Cesta nahoru zahrnuje šlapání v pohodovém terénu, průchod soutěskou ferratu, ledovec a opět ferratu, jenže tu už s 20 cm sněhu pod nohama a často i pod rukama. Výstup s převýšením 2200 m nám zabral asi 6,5 hod a v posledních metrech jsem už mlel z posledního. No jo, to ta jediná patnáctiminutová přestávka a jinak ani gram jídla ani deci vody. :-( Na vrchu jsme se trochu zbrchali a odhodláni nedat Němcům 36,50 EUR za lanovku dolů jsme začali hledat cestu dolů. V tom mlíku a bez jakéhokoliv rozcestníku to nebylo nic snadného, ale nakonec se nám to ve spolupráci se třemi borci, kteří vyráželi ze spodu půl hodiny po nás, podařilo. Sestup byl docela drsný - místy ocelové lano, místy ne, ale všude pod nohama hodně sněhu a skály. Závěrečná koupačka v jezeře Eibsee naštěstí trochu zchladila rozžhavené svaly i pekelně soustředěné hlavy. U auta jsme ale byli rádi, že máme všechno za sebou. Celkově nám Zugspitze dala opravdu zabrat a nebýt poctivé dřiny na Velké Fatře, nevím, nevím, jak bychom tam dopadli. 2960 m není žádná hrůzná výška, ale 2200 m nahoru i dolů už zní hůř a když se k tomu přidá lezení (byť dvojkové) po skále pokryté sněhem, vychází to na koktejl více než 13 hodin plného nasazení. A to jsou v těch 13 hodinách jen 15min přestávka při výstupu a hodinka navrchu. Jinak je potřeba počítat s ještě delším časem. Musím uznat, že to byl fyzicky nejtěžší výstup v mém dosavadním životě, mnohem těžší než Dóm.
Tak to byl náš skvělý výlet plný nádherných a silných zážitků. Znovu smekám před Ondrou, který předvedl, že je skvělým parťákem do každé situace a dokáže zabrat i v těch nejhorších podmínkách. Navíc, takto se čelem postavit tolika novým situacím, to chce spoustu kuráže. Ještě štěstí, že ji má, a já jsem za to patřičně vděčný. Nejen za to, Ondro, DÍKY!
Ještě patří určitě dík firmě Sport Schwarzkopf s.r.o. za to, že nám za tak rozumné ceny poskytuje perfektní vybavení, jež nás mnohokrát podrželo v těch nejhorších podmínkách.
Kdyby někoho cokoliv zajímalo, jsem na příjmu na mailu (vratislav.podzimek@gmail.com) nebo na jaberru (v.podzimek@jabber.cz). Stejně tak se případně ozvěte, kdybyste někdo měli zájem podobnou akci absolvovat. Letos se nám nepodařilo sehnat nikoho dalšího do auta. A příští rok si rozhodně něco podobného chceme zopakovat, máme přece minimálně dluh na Dachsteinu. ;-) Jako malá motivace nechť poslouží i fakt, že se takový týden v Alpách dá strávit za 3000 Kč.
