Walliské alpy 2010

První červencový den vyrazila naše tříčlenná posádka ve složení Eva, Adam a Ondra směr Švýcarsko. Po půl roce plánování a domlouvání z původního složení nezůstal téměř nikdo, ale to nás přece nemohlo odradit. Předpověď slibovala nádherné počasí na celý náš pobyt, což se až na dvě malé večerní bouřky splnilo. Po únavné, místy i vtipné cestě jsme nakonec dorazili do vesničky Saas-Grund ubytovali se v místním kempu hned vedle lamí farmy... plno povědomých tváří, prostě paráda.:-) I přesto, že se Ondra necítil dobře jsme ještě týž večer vyrazili do nedalekého Saas-Fee a rozhodli se protáhnout svaly před následujícím výstupem. Následující den jsme nasedli na lanovku a náš první cíl měl být 4023 metrů vysoký Weissmiess. Aklimatizační výstup jsme zvládli poměrně dobře a spokojení jsme se vrátili do kempu, kde jsme sbírali síly pro náš další plán.. Další den jsme popojeli kousek před Zermatt do velmi příjemného kempu. Tady si z nás začalo utahovat naše autíčko a blikající kontrolka motoru nás moc nenadchla, nicméně 1200 km od domu s tím nešlo nic dělat a tak nám nezbývalo než doufat, že dojedeme ještě i domů. Náš příští cíl byla Monte Rosa. Lanovkou na Rotenboden a krásným traversem plným horské květeny a pálícího sluníčka jsme došli až k chatě. Tady jsme potkali slovenský manželský pár, se kterými jsme poté absolvovali výstup. Po necelých třech hodinách spánku rušeném vřeštícími místními dětmi jsme v jednu hodinu v noci vyrazili. Ze začátku šlo vše velmi dobře, ale poté se u Ondry začaly opět projevovat zdravotní komplikace a tak jsme se na vrchol nedostali všichni. Po náročném výstupu následoval ještě náročnější sestup, při kterém jsme tři hodiny mrzli při slaňování na štandech a došlo i na rozbitý nos. :-) Pak ještě dvě hodiny bloudění mezi trhlinami a hledání správné cesty zpět a jak na koni jsme byli v sedm večer na chatě. Jelikož sluníčko opravdu pálilo a ten krém byl tak zatraceně hluboko v batohu, následující dny se naše obličeje zasloužily o značnou míru utrpení. Bohužel nám toto bloudění nedovolilo vrátit se ještě ten večer do kempu a tak jsme se připravili o možnost stihnout ještě další kopec, protože už nebyl čas, ale na druhou stranu....aspoň máme důvod se tam brzo vrátit. Cesta zpátky byla díky mému orientačnímu nesmyslu plná nevšedních zážitků a tímto bych chtěla velmi poděkovat klukům za to, že mě neprohodili okýnkem auta a umožnili mi i návrat domů :-)