Indie 2009

Indie je země plná malých, každodenních zázraků. Člověk vybavený evropským myšlením a logikou si jednoduše nedokáže vysvětlit některé věci, které jsou zde součástí běžného života. Je prostě mimo naše chápání, jak v této kouzelné zemi může fungovat hromadná doprava jen s občasnými ztrátami na životech. Nebo třeba proč zde pravděpodobně neexistuje zkrat, který by místní sloupy s vedením proměnil v obří hořící pochodně, přestože jsou omotány kabely ze všech stran a spíše než jako elektrické rozvody vypadají jako špejle s cukrovou vatou. Když už si myslíte, že Indie vyčerpala všechny své trumfy a nemůže vás již ničím překvapit, tak vejdete na veřejné záchodky. Opět vám nezbývá než zírat v němém úžasu. Osobně musím smeknout před Indem, kterému se něco takového podařilo umístit do výšky očí. Indie je plná svojí osobité magie, kterou nemusíte ani hledat v tichu buddhistických chrámů, ale úplně stačí zavítat na tržiště nebo právě na zmiňované toalety u autobusového nádraží.

Letos o prázdninách jsme si splnili náš sen a zavítali jsme do indických Himalájí. V plánu bylo cestování a treking ve státech Himachal Pradesh a Jamu&Kašmír. Doba trvání akce jeden měsíc. Naše tříčlenná skupinka byla složená ze samých studentů (a studentky, abych byl genderově korektní), takže krom zážitků byl kladen důraz také na co nejnižší náklady na celou cestu.

Přistáli jsme 20. srpna v New Delhi. Opuštění letištní haly bylo pro nás vstupem do zcela nového světa.  Vzduch svojí teplotou i vlhkostí připomíná páru v našich zlínských lázních. Jeho charakteristické aroma by se zase dalo přirovnat k jakési kombinaci čajovny, skládky a kvalitně rozšlapaného a uleželého asi víte čeho (hovna). Tomuto charakteristickému čichovému vjemu jsme později začali říkat „main bazar“ podle místa jeho největší intenzity. Pocit z Delhi nemá asi žádný nově příchozí dobrý a tak je náš plán jasný. Co nejméně se nechat okrást a co nejrychleji zmizet někam do hor.

To se nám podařilo poměrně rychle, již druhý den ráno opouštíme autobus v Manali, malém městečku v předhůří Himalájí. Zde začíná náš první trek. Rozhodli jsme se pro aklimatizační přechod 4200m.n.m. vysokého sedla – Hampta pass. To se nachází zhruba na úrovni známého Rohtang pass, přes které jezdí pravidelné autobusové linky na sever do Lehu. Přes Hampta pass ovšem projedou pouze občasné karavany místních poníků a tak je zde podstatně méně rušno. Příjemnému pocitu z tohoto výletu přidával na síle také fakt, že jsme zde nepotkali jediného cizince. To je zřejmě způsobeno informací z Lonely Planet průvodce, kde autoři varují, že v roce 2005 došlo v okolí Hampta pass k zavraždění několika cizinců. My jsme se zde cítili zcela bezpečně.

Trek končí v Chatru, což není nic víc než skupinka stanů a chatrných domků obklopující starý železný most. Dáváme si zde naše první opravdové indické jídlo. Po tomto zážitku jsem začal mít Indii opravdu rád. Namátkou jsme vybrali několik názvů jídel, které nám podle výslovnosti byly sympatické, a za 125 rupií (asi šedesát korun) jsme se zde ve třech osobách naprosto královsky najedli. Také to bylo naše první setkání s PAPRIČKOU. Tato příloha trochu pozměnila naši představu o tom, co to je ostré jídlo a také nás naplnila drobným strachem z ranní stolice, která nás donutí si to vše prožít znovu a pravděpodobně intenzivněji.

Stopem jsme se z Chatru dostali na trasu pravidelných linek do Lehu. Měli jsme štěstí, protože nám brzy zastavil autobus jedoucí do Keylongu. Následoval úžasný zážitek, který by mohl směle konkurovat návštěvě kdejaké atrakce v Disneylandu.

Na tomto místě by se možná hodil krátký popis autobusové dopravy v Himalájích. Když jsme v Delhi pověděli Indům v čajovně o našem plánu jet do Lehu východní cestou přes Manali, tak nechápavě kroutili hlavou. Jeden z nich prý tuto cestu jednou absolvoval a evidentně to v něm vzbuzovalo silné pocity ještě teď. My jsme asi tak po pěti minutách jízdy pochopili, o čem mluvil. Cesta je na většině své délky široká asi tak na jeden a půl autobusu. Z jedné její strany se nachází několikasetmetrový sráz kamsi do neznáma, z druhé strany se na cestu sesouvá svah, do něhož je zaříznuta. Krajnice je umě zpevněna placatými kameny a v nepřehledných úsecích jsou tady pro zvýšení bezpečnosti zapíchány do země kameny bílé, natřené vápnem. Asfalt je pouze někde. Samotný proces jeho pokládání jsme jednou viděli. Vypadalo to asi takto: asfalt se vařil v několika do kruhu uspořádaných barelech, mezi nimiž byl rozdělán oheň. Indové ho potom nabírali šufanama a lili na prašnou cestu. Následovala skupinka žen, které ho nohama udupávaly a vytvářely tak ten správný povrch pro pohodlnou jízdu. Provoz na této komunikaci se potom řídí specielními pravidly. Při vjezdu do zatáčky se hlasitě troubí, když řidič v protisměru potká jiné vozidlo, tak se tiše pomodlí a doufá, že to nebude muset být on, kdo bude couvat. Kdokoliv ze západu automaticky dostává v autobusu místa vzadu v poslední řadě. Tato místa jsou opravdu výjimečná a Indy zřídkakdy obsazená. Díky jejich pozici za zadní nápravou máte jedinečnou příležitost si plnými doušky vychutnat opravdu každou nerovnost cesty.

Cestou do Keylongu jsme se zdrželi kvůli závalu cesty. Ohlušující detonace nám potom objasnila, jakým způsobem byl tento problém vyřešen. Náš řidič zřejmě považoval za otázku cti dojet do cíle včas. Cestou jsme seděli na oněch exkluzivních sedadlech vzadu. Náš autobus předjížděl krkolomnými manévry každé vozidlo, které se před ním objevilo včetně jedné terénní sanitky, a my jsme měli díky tmě jen malý přehled o tom, jestli jsme ještě na cestě, nebo už se řítíme do údolí.

Po chladné noci strávené v křoví u autobusového nádraží v Keylongu následuje další, osmnáctihodinová cesta dále na sever. Řidič provedl ráno v autobusu malý hinduistický obřad. Jsme klidní, teď už se nemůže nic stát. Druhý den cesty do Lehu už tak zábavný není. Zelené předhůří Himalájí se mění ve vysokohorskou poušť. Cesta vede přes několik pětitisícových sedel, z nichž nejvyšší má 5328 m.n.m. Uvnitř autobusu se hodně práší, zejména potom na písečné náhorní plošině, kde jel řidič pravděpodobně podle azimutu. Hlavy máme omotané tričky, ale moc to nepomáhá.

Leh. Nevelké město obklopené horami. Celé kilometry před ním lemují cestu nekonečná kasárna. Možnost dalšího konfliktu s Pakistánem se tady bere opravdu vážně. To ovšem nebrání Indům, aby vytěžili maximum z turistické atraktivnosti Lehu. Můžete tady tak najít nepřeberné množství příležitostí k ubytování a také celou armádu prodavačů suvenýrů, kteří jsou připraveni vás až do naprostého vyčerpání přesvědčovat o rozumnosti vaší investice do jejich zboží. Krom jiného je tady také internetová kavárna. Z našeho mobilu si tady do Evropy nezavoláte, takže se jedná o příjemnou příležitost se spojit se světem.

My jsme se v Lehu zdrželi jen jednu noc a hned další den se přesouváme do Stoku, výchozího bodu pro další trek. Z časových důvodů jsme se nakonec rozhodli pro poměrně frekventované Markha valley. Vzhledem k tomu, že jsme zde ale byli na konci sezóny, tak jsme si na žádnou přelidněnost stěžovat nemohli. Jedná se o kulturně zajímavý trek vedoucí přes tři sedla, která mají kolem pěti tisíc metrů (nejvyšší je poslední – Kongmaru La 5150 m.n.m.). V samotném Markha valley se nachází množství malebných buddhistických vesniček. Některé z nich mají svou vlastní Gompu, ve které vám  místní mnich za poplatek umožní i přespat. Trek končí v Hemisu, vesnici a současně také chrámovém komplexu stojícím nad údolím Indu. Pro buddhisty se Hemis náboženky velice významný, a tak tady potkáte i školní výlety dětí, které se ve zdejším muzeu pokorně uklání před každou vitrínou. Naštěstí jsme se nenechali odradit hodinovým šlapáním do strmého kopce a podívali jsme se také do modlitebny výše v horách, jejíž klid a meditativní atmosféra rozhodně stáli zato.

Původně jsme se chtěli po skončení treku přesunout hned na jih. To nám poněkud zkomplikovala stávka řidičů autobusů. Takže se vracíme zpět na sever do Lehu. Doufali jsme, že se nám tady seženeme nějaký odvoz do Manali, ale nedaří se nám vyjednat nic za cenu, kterou bychom byli ochotni zaplatit. Situace na autobusovém nádraží se podobá velké detektivní hře, plné intrikaření a shánění nových informací. Nakonec jsme zjistili, že pravděpodobně přijede autobus, kterým bychom se do Manali dostali. Stejné přání jako my má ale také asi padesátka dalších lidí, takže se rozpoutává boj o lístky. Díky stávce jsme se seznámili se skupinkou sympatických českých kolegů cestovatelů, se kterými zůstáváme až do konce našeho pobytu v Indii. Ve skupině sedmi lidí se už cítíme podstatně jistější při jednání s řidičem autobusu, respektive jeho závozníkem.

Nakonec se nám na nádraží podařilo získat nejen lístky do Manali, ale také perfektní střevní chřipku indických rozměrů. Toma sklátila ještě ten večer, mě až při cestě na jih. Už jsem psal o nepředstavitelném drncání místních autobusů, které vám neumožní uvolněně sedět, aniž byste se něčeho pevně drželi. Zvracení z okýnka se pak může stát značně komplikovaným manévrem. Krom toho, že jsem až na poslední chvíli zjistil, že moje okýnko jde otevřít asi jen do půlky a to ještě pěkně ztuha, jsem také poznal, kolik dá práce se soustředit na vlastní peristaltiku, když hlavou soustavně mlátíte o hranu skla. K dokonalosti už chyběl jen nějaký ten groteskní úprk do křoví u cesty s napůl staženými kalhotami. Několik těchto kousků jsem vzápětí přidal. Na svou obranu mohu dodat, že jsem nebyl jediný, kdo zvracel, zvraceli totiž dokonce i Indové. Díky Ercefurilu jsem byl ale jediný, kdo autobus pozvracel něčím zvýrazňovačově zeleným.

Opět v Manali. Tentokrát nás netlačí čas, takže si užíváme všech jeho půvabů. Svého času se prý toto městečko stalo útočištěm vyznavačů filozofie hippies, kteří se sem vydali hledat svou zemi zaslíbenou. Těžko říct, co konkrétně si představovali, že tady najdou, ale pokud šlo o dostatek marihuany, tak byli určitě na správném místě. Tu tady mohli klidně sklízet kosou. Krom těchto radovánek nabízí Manali také zajímavou směsici jak hinduistických, tak buddhistických památek.

Pomalu začal přicházet monzun, což nás přimělo nahradit další trek spíše cestovatelským programem. Navštívili jsme hinduistické poutní místo Manikaran. Krom absolutní absence západních turistů nás nadchla také poloha hlavního chrámu, který byl postaven přímo na termálním prameni. Koupel v místních lázních je považována hinduisty za očistnou duchovní proceduru. My jsme byli rádi, že jsme se očistili především fyzicky. Skvělou vymožeností byl také termální bazének přímo v našem hotelu, který jsme mohli zdarma využívat dle libosti. I takováto pohoda však přestane po pár dnech bavit, a tak se přesouváme do Shimly – hlavního města státu Himachal Pradesh.

Shimla je na indické poměry neobyčejně čisté město plné bohatých Indů, kteří zde často tráví svou dovolenou. My si zde užíváme další indickou virózu. Postupně jsme se však všichni zbavili teplot. Čas našeho odletu se už pomalu blížil, takže jsme byli rádi, že nebudeme muset nikomu na letišti vysvětlovat, že určitě nemáme prasečí chřipku.

Pro závěrečný návrat do Delhi jsme zvolili místní památku UNESCO – horskou železnici do Kalky. Byla to velice příjemná vyhlídková jízda, připomínající trochu vláček, kterým se vozí děti po zoo. Z Kalky jsme potom pokračovali vlakem až do Delhi, což nám umožnilo prohlídnout si jeho nekonečný předměstský slum z bezpečné vzdálenosti z dostatečně rychle jedoucího dopravního prostředku se zamřížovanými okny.

V Delhi už se cítíme jako úplní mazáci a, asi protože jsme i cítit, si nás místní pobudové už tolik nevšímají jako po příletu. Poslední den jsme se ještě rychle snažili splnit si všechna naše tajná indická přání. Kačka si pořídila na Main bazaru troje sahri. Já jsem ochutnal záhadnou kuličku, kterou jsem měl už asi týden chuť zkusit (možná bych po ochutnání toto přání rád vzal zpátky, ale už to nešlo) a Tom řídil rikshu, čímž se plnohodnotně zúčastnil indického silničního provozu. Respekt.

A to je asi tak všechno, prátelé. Tadydádydá týdádádá...

Účastníci zájezdu: Tomáš Strachota, Katka Štekovičová, Martin Běhal (Mates)