MENU Skalní lezení Horské lezení Bouldering VHT Trekking Příroda Zimní akce AKTUALITY / INFORMACE / AKCE
top foto

Lezecké tréninky
Každé úterý 17.30 trénink venku na stěně.
Podrobnosti zde.

Příspěvky bouldrovka 2022
Výše příspěvků na bouldrovku
Podrobnosti zde.

HOROKRUH - LEZENÍ PRO DĚTI
Boulderingový kroužek pro děti od 10 let.
Podrobnosti zde.

Víkend 14-16/1/2022, zimní „školení“ Vysoké Tatry

Začalo to nevinně, ostatně jako dycky. Telefon Michala na konci prosince, že domluvil zimní výlet do Tater :-) Za 2 týdny nato už sedíme v Tranďáku doktora Jyřiny, míříme směr Štrbské Pleso, je zataženo a tma, na Slovensku začíná místy pršet. My máme dobrou náladu, chmury nešťastného pádu PP ve VT z minulého týdne přebíjí Michal konstatováním, že statisticky je téměř vyloučeno, že by „blesk uhodil do stejného místa dvakrát“. Cestu nám zpříjemňuje pan Plzeň a pan Budvar a Romanova interpretace Mekyho hitu Bielý kvet, který se později (nutno podotknout, že zcela spontánně) stane neoficiální hymnou naší výpravy :-)) Základní idea víkendu byla asi tato: přičuchnout k tomu, jaké to je v zimě ve velkých horách bez lanovky a vyhřátého barového pultíku, zažít trochu toho strádání a nepohodlí, něco pochodit a taky něco zalézt. Základní plán byl vyrazit v pátek večer ze Štrbského plesa (1.330) Mlynickou dolinou vzhůru, šlapat 2-3 hodiny, cca v 23:00 založit nocoviště, druhý den vylézt Hrubý Vrch (2.428), z něj pak přelézt na Furkotský štít (2.403), slézt dolů, přespat ve Furkotské dolině někde u Wahlenbergova plesa (2.100), provést zimní školení, sestoupit zpět k autu, poděkovat HZS a vrátit se domů. Samozřejmě tomu předcházelo divoké ladění co vzít sebou, co na sebe, co do sebe, co přes sebe, neboť takový zimní experiment podstupujeme (kromě Vůdce) všichni úplně poprvé. Vůdce vše řeší s nadhledem sobě vlastním :-), nováčci místy panikaří, kasy internetových shopů trží rekordy :-) Problém další se ukazuje býti ve velikosti našich batohů. Ten byl však po zralé úvaze a pohledu na kňučící bankovní konta vyřešen pokrokovou metodou vylučování a odlehčování. Last but not least …… počasí. To je naštěstí zadarmo, ale taky prostě a jednoduše určuje absolutně vše! Jak se však záhy dočtete, tak jsme jen tak nezaháleli a už na první termín jsme uvařili počasí takřka ideální. Posuďte sami: oblast VT bude dominantně pod vlivem tlakové výše se středem nad Německem, která se tam bude po celé období převalovat, ale bohužel taky bude částečně ovlivněna i hlubokou tlakovou níží nad Skandinávií. V pátek slunečno a oteplení s denními maximy kolem 1⁰ C (na hřebeni cca -1⁰ C), odpoledne a navečer přibývání oblačnosti a přechod slabé/rozpadající se studené fronty, která sebou přinese velmi silný S – SZ vítr. V noci tedy očekáváme bouřlivo, na hřebeni vichřice (na naší straně hřebene to nebude o moc lepší), drobné sněžení, pokles teplot na cca -8⁰ C (ale pocitově -16⁰ C), do rána do 7 cm nového sněhu. Ještě před východem slunce vyjasnění a potom slábnutí větru. Přes den jasno, dopoledne ještě silný vítr na úrovni hřebene do 30 km/hod (v nárazech vichr 50-70km/hod). Odpoledne další slábnutí větru na cca 6 m/s (cca 20 km/hod) s poryvy cca 40km/hod (silný vítr). Přes noc ve 2.000 mn.n. teplota -12⁰ C (ale pocitově -16⁰ C). Neděle bez srážek, v oblačnosti a větru se modely dost rozcházejí, ale na bezpečný sestup to bude ok. Srážky: čtvrtek cca 3cm, během pátku 5cm, během soboty rána 2cm => 10cm nového sněhu během 48 hod. Je vydaná výstraha platná do soboty 6:00 pro polohy nad 1.900 m.n.m. na vítr 20 až 24 m/s (70 až 85 km/h) a nárazy 30-37 m/s (110 - 135 km/h). Východ slunce: 7:27. Západ Slunce: 16:10. Nabízí se Cimrmanovské: „Co víc jsme si mohli přát?!“

Pátek, 16:14 řidič vozu V1 i jeho navigátor naposledy objímají každý svou ženu a společně s Vůdcem a jeho obrovskou oranžovou plastovou Tatrovkou T148 nastupují do vozu značky VW a vyráží nabrat Michala, který se naopak se svou ženou neobjal, bo ji nenašel. Cestou se nic mimořádného neděje, kromě toho, že na dálnici na Poprad je nad námi jasno, jsou vidět hvězdy s měsícem, a i přesto nám „odnikud“ na cestu drobně sněží. Důkladným zkoumáním noční oblohy brzy odhalíme záhadu….vítr. 19:47 příjezd na parkoviště ve Štrbském plese, venku je kosa, mimo polokrytou garáž duní severák. Osádka vozu V2 doráží s odstupem asi 10 min. Vítá se, oblíká se, posilňuje se, vyráží se. Štrbské pleso zvenčí vypadá jako vesnice duchů. Sem tam projde nějaký návštěvník, uvnitř se svítí pomálu. I tak pohodlí láká a taková plznička v teplém báru by nebyla k zahození. Vítr je sice silák, ale to já (díky 17kg bagáži) taky a tak poryvy mnou cloumají jen občas. Míjíme pozůstatky FIS MS z roku 1970, věže skokanských můstků jsou v měsíčním světle impozantní. Sněhu je tak do 30 čísel a žádný prašan to není. U nástupu do lesa zapínáme pipsony a vzhledem k silnému větru začínáme měnit plán. „Co takhle najít nějaké závětří už teď?“ Vůdce se netváří odmítavě. Zhruba po 598 metrech a 35 centimetrech je kousek od chodníku mýtina. Ze severu i západu chráněná lesem a přitom dost daleko od něj na to, aby na nás něco v noci nespadlo. Rozhodnuto, výstup necháme na zítra. Je něco po deváté, stavíme stany a plni očekávání jdeme na kutě. Noc je větrná, nikoli však vichrná. Vichřice slábne a její dunění se postupně vzdaluje. V lese to občas zapraská….. to jak sušky po kůrovci letí k zemi. V base campu to občas zachrčí ….. to jak Vůdce spokojeně chrupká.

Sobota, 6:30 budíček, ale nám se z vyhřátého klobouku nechce, soutěžíme kdo později drbne do stanu a dostane tak za odměnu ranní spršku čerstvě zkondenzované páry. Michal spouští raketový motor svého vařiče což je pokyn k tomu, abychom vylezli taky. Je jasno, modrá obloha, na východě už rozbřesk, je klid. Na okolních svazích hor teda sněhu nic moc. Ivo a Terka lehce mrzli bo jim do stanu profukovalo. V našem stanu jsme spali taky jen zlehka bo doktor pořídil olbřímí karimatku, která se ne a ne vlézt do našeho skromného příbytku. U vůdce panuje celkem spokojenost. Blízká sedačka na Solisko se překvapivě rozjíždí už kolem 7:30, pár zvědavých hub na nás kouká, no naštěstí je brzo zastavena. Po osmé už sem tam projde kolem i člověk, nebo i borci s výrazně širkokýma „lopatama“ na nohách, které je kdoktor vysvětluji, později někde nahoře spojí v jedno prkno. Dlouho neprovokujem a balíme stany. Snídáme vydatně, nasazujeme mačky a bágly a vyrážíme po žluté k vodopádu Skok. Je kolem deváté, cesta prošlapaná, nohy lehké, slovenské turistky usměvavé a sníh sesedlý po vydatné vánoční oblevě. Horské štíty působí majestátně a jen tak odhadujeme, který je asi ten náš. Cestou míjíme dvojku Poláků co jen tak nalehko a s cepíny jde lézt východní stěnu Soliska, jak sami říkají „na drytool“. Po 2 hoďkách svěží chůze jsme už u vodopádu Skok kde je náš základní tábor. Opakování znalostí, lavinový výcvik, nácvik chůze a pádů, držky s cepínem i bez, sondy, pípáky, traverzy….. Nácvik jištění cepínem bere Michal smrtelně vážně, háže tlamy jak Belmondo alias Bob Saint-Clair v Muži z Acapulca a vytrhává ze sněhu i „dead-many“ o kterých by si i vůdce dovolil tvrdit, že „tyto,…. ty už opravdu vydrží!“. Mezitím koukáme na borce co lezou ledy na Skoku …hezký, jen…….. jsou tam čtyři a už je jich tam až moc :-) Oběd, lehké seznámení s ledy, drobný dezert, nárazový vítr co nám krade rukavice a vůdci ukořistí dokonce i pytlík (plastový), houfy turistů co hýří barvami a několik trpícím psů. Je něco před 13:00 tak se navazujeme na lano a traverzem nad vodopádem (kam už je běžným smrtelníkům zapovězeno) míříme dál a hlouběji do údolí. Navázaní postupujem pomalu, ale naštěstí exponovaný úsek není moc dlouhý. K Čapímu jezeru (2060m) dojdeme cca za 2 hoďky. Trocha kochačky…“Tak toto jsou ty naše Tatry!“. Výběr chráněného místa pro klidný spánek se zužuje na složení báglů hned vedle zamrzlého jezera kde je trochu rovina. Dozvuky nárazového větříku stále trápí zdejší kotlinu. Doktor si chce hrát a tak se pouští do kopání záhrabu pro náš stan, který později skládáme a nakonec i úspěšně přišpendlíme k zemi. Ivo zase tráví podvečerní volno stavěním velké čínské zdi kolem svého „děravého“ stanu. Dílo obdivuhodné, funkčnost nejistá :-) K plesu docházejí ještě dva další borci, kteří bivakují kousek stranou. Po západu slunce jde teplota rapidně dolů, vařiče nechtějí vařit, ale naštěstí je spolehnutí na Michalův tryskáč. Večeře rychle mizí, ale protože jsme v autě bohužel zapomněli nabalit nejen nafukovací saunu a whirpoolku s prodlužkou, ale i krb, a venku už je mínus 11⁰C, tak nám v 17:30 nezbývá nic jiného než zalézt do pelechu. Kosa jak z nosa, zahřátí spacáků chvíli trvá, třu si zmrzlé prstíky u noh. Nu a protože hned tak neusneme tak začínáme s Jyřinou hrát společenskou hru: „Hádej jaká jsem osobnost“. Postupně vystřídáme: Marie Curie-Skłodowskou, Jozefa Gabčíka ze skupiny Antropoid, T. Baťu/J.A.Baťu, Klementa Gottwalda, Henryho Forda, Karoľa Poláka a nakonec i Michala Kopa z Horoškoly 2020! Tato vysoce intelektuální zábava nám vydržela tuším do 20:15 kdy už opravdu jdeme spát. U sousedů ve vůdcově stanu už se zodpovědně řeže dříví na další sezónu :-) Nárazy větru ustávají, zavěšuju do stanu hodinky, abychom jako věděli jak moc nám má být zima.…. V noci budíček ve formě asistentky zalehnutého telefonu, která svým temným a řízným hlasem do tmy zařve „ s čím Vám mohu pomoci?“. No nezabili by jste ten krám?

Neděle, vstáváme lehce po 7:00, ve stanu zadýcháno na plus 1⁰C, ve spacáku supr teploučko, konečně … :-). Venku azuro, frešno (ale naštěstí menší kosa než večer) a hlavně bezvětří…juchů! 7:30 začíná ranní klasika, fotky východu slunce, snídaně. Vůdce zůstává ve stanu do poslední možné chvíle a jen tu a tam ze stanu vyjede ruka jak od Saxány tu, aby nabrala sníh, tu aby nabrala ještě více sněhu. Michal si stěžuje, že mu při vylízání ze stanu ledově chladná kapka stáhla obě půlky…. no lepší než kdyby…. Před 10:00 děláme selfie a vyrážíme. Improvizovaný plán dne: vylézt Furkotský štít (2403m), poté se převalit na druhou stranu do Furkotské doliny, kolem Wahlenbergových ples a po žluté značce dolů zpět na parkoviště. K plesu mezitím dorazil odnikud takový zvláštní mužík seniorského věku. S malým batůžkem, mačkami, hůlkami a fotoaparátem na prsou. Typický Anděl na horách! Hups obloukem kolem nás a už si to špacíruje pod západní stěnu Štrbského štítu. Obcházíme pleso zprava a na dálku si obhlížíme výstupové trasy. Dvojice borců co spali v bivaku už vyrazila před hodinou a teď je nalezena v jednom z kotlů vedoucích na Furkotský štít. My to zkusíme zřejmě ob jedním kotlem vlevo. Prozatím brzdíme a v 10:30 podstupujeme praktickou instruktáž do problematiky lavinové prevence, děláme kompresní test (pěst, 4 prsty, 2 prsty, sešlápnutí, ještě větší sešlápnutí) a vyhodnocujeme lavinovku na 2. stupeň. Mezitím se Anděl přesunul do hlavního štrbského kotle a při kraji skalnatého povrchu začíná lézt nahoru. Občas ho „hlídáme“, kdyby potřeboval pomoc, ale podle zvolené cesty jde zřejmě jen dalšího o místního zdatného Rakoncaje. V 11:00 nastupujeme na úpatí a zpočátku jdeme po ledo-sněho-trávo-šutroprostoru, abychom se později, před hlavním lezením navázali na lano a stoupali už jako družstvo do kotle plného sněhu. Vůdce zakládá do skály první postupové jištění, bereme do rukou i druhou zbraň a natěžko začínáme stoupání kotlem. Cepín, cepín, mačka, mačka, cepín, cepín, mačka, mačka, cepín, cepín, mačka, mačka, „Jyřino stopka“, „Jyřino jedeme“…vláček se pomalu posouvá vzhůru do sedélka. Sníh drží, byť je místy nafoukaný, stopy lezců z rána nám určují cestičku, Vůdce mění rozhodnutí, zůstaneme v tomto kotli a vylezem ho bez nějakých caviků až nahoru. Sklon odhadujeme na 55,3-60,5⁰, vůdce zodpovědně zakládá kde se dá, vláček se sune, Terka odfukuje, Michal vybírá, Jiřina vtipkuje, Ivo kontroluje. Nad protějším hřebenem se pomalu odkrývá kouzlo dalších štítů a údolí, skupina pšontských horkovzdušných balónů se objevuje na severním úpatí Tater. Senior odnaproti nám uděluje lekci. Už stojí na Štrbském štítu a vypadá, že nás se zájmem pozoruje. 13:15 dolézáme do sedélka pod vrcholem kde kurtujeme bágly, dáváme drobnou pauzu, pozorujem pinčlíky na Kriváni. Altokumuly lentikuláry za Nízkými Tatrami i Lomničákem značí, že nahoře už hodně fouká byť tady ještě nic. Zbylých 50m resp. 15 minut došlapeme na vrchol Furkotského štítu už nalehko, ale stále pro jistotu zajištěni. Gratulace, panoramata, fotografie, trocha místopisu…… a……ach ta panoramata! Byť se s blížící frontou dohlednost snižuje, stále je velmi dobrá a je vidět až na Kněhyni…..a to je bratru zhruba 129,5 km! Před druhou se dekujem ze štítu bo už začíná lehce pofukovat. U báglů ještě drobná pauza na svačinku a pitíčko a v 14:15 už mizíme dolů bo slunko zajde za 2 hoďky a jak altokumuly tak i zvedající se vítr naznačují, že ta vichřice nahlášená na další den se už opravdu blíží. Na cestu dolů se navazujeme už nahoře, Vůdce znovu zakládá, kde může. Zlézáme zasněžený svah pozpátku což je styl úplně na hovno, ale jinak se to holt nedá. Cepín, cepín, mačka, mačka, cepín, cepín, mačka, mačka, cepín, cepín, mačka, mačka, „Jyřino stopka“, „Jyřino jedeme“. Vláček se sune pomalu, ale opatrně. Poslední v řadě těžký chleba má, bo už má stopu notně rozbombardovanou a musí dávat sakra bacha, aby mu nohy držely. Vítr se dál zvedá a už mě teda i sejří. Místy mírně traverzujeme, ke konci odvážní už zkoušejí jít popředu. Na fleku ve svahu, kde už nejde jistit se odvazujeme a od teď k Vyšnému Wahlenbergovu plesu už každý sám za sebe. Tato legrace až se trvala cca hodinu a to bylo jen 100 výškových metrů. U plesa měníme zbraně za hůlky a na jeho jižním okraji se nám v 16:11 otevírá scenérie jak z romantického trháku. V údolí mezi skalami je jakoby rozložena ultraširoká TV s výhledem na Nízké Tatry, nad kterými zapadající slunce do plechových mraků barví oranžovo červené obrazce. Romantika jako kráva. Oko nezůstává suché :-) Rozdělujeme se na 2 skupinky po třech a s čelovkama za skorotmy sestupujeme údolím v bočním svahu po žluté značce. Cesta zezačátku neprošlapaná, ale je to spíš firm takže to pěkně drží a moc se neboříme. Později v kleči odkládáme oblečky bo se citelně oteplilo. Pokračujeme tupě dolů, už za tmy, monotónně míjí noha nohu. Na magistrále se zase rozfoukalo a navíc ji udělali místy mírně do kopce …aúúúúú, už toho máme dost. Ze zoufalství otevírám téma: nejlepší čapovaná Plzeň na Slovensku (Žilina La Skala), vídeňský řízek a jeho blahodárný vliv na organismuz, delikatesy v Bistru de papa na Vysočině a chuť a vůně palačinek s nutelou, banánem a šlehačkou. Doktor to bere vážně a horečnatě přemýšlí jak nás dopravit na La Skalu a přitom dorazit do Zlína dřív než v 6:00 vyrazí do práce :-) Po chvíli však zjišťuje, že opravdu blouzním, ale to už scházíme k Šrbskému plesu a sundáváme mačky. Úleva…… Začínáme hrát hru: „Tatí, kdy už tam budem? Tatí, bolíme mě nožičky!“. Venku sumasumárum nikdo, teda kromě lišky, která šla asi lovit do místní hotelové popelnice. Zledovatělá Štrba se od pátku nezměnila, je tady pořád stejně mrtvo, fouká a je chladno, kdo by to byl řekl?! Na parkingu jsme v 19:15, a začíná být taková ta hladová kosa. Odstrojujeme, vítáme druhou grupu, gratulujeme si, že jsem celí a zdraví a kolem 20:00 už vyrážíme směr Tatranská Lomnica na Horskou, s poděkováním za záchranu PP. Vytápění sedadel jde na max., cestou spořádáme poslední zásoby grahamových tyčinek Havlík. U horské mají krásně vyhřáto a prý, že toho dneska bylo docela dost…. Doktor řídí zpět, první benzinku bereme útokem, sežral bych snad všechno…. Poslední pohled na zasněžené Tatry a míříme domů. Už se objevují kamiony, místy začíná posněžovat, cesta ubíhá, pomáhám doktorovi v řízení hlavně tím, že držím hubu a sem tam zřejmě usnu :-) Ve Zlíně jsme kolem půlnoci. Unavený, ale spokojený padám do pelechu a jen zpovzdálí na mě dotírá myšlenka, jaký to je vlastně luxus mít peřinu a teplo v pokoji.

Vůdce Mira, Michal, Ivo, Terka, Jyřina, Roman

Nový komentář