MENU Skalní lezení Horské lezení Bouldering VHT Trekking Příroda Zimní akce AKTUALITY / INFORMACE / AKCE

Escalada Espaňa

Už někdy v půlce léta Míša s Kájou plánují výlet do El Chorra a lákají mě, ať jedu také. Vánoce a Silvestr na jihu v teple zní velice lákavě. Bohužel mi okolnosti moc nepřejí. Zase řeším problém parťáka a moje bolavé koleno se taky moc netváří na velké lezecké výkony. Říkám tedy s těžkým srdcem ne. Někdy začátkem listopadu se ozývá Radek, že chce jet, ale nemá taky s kým lézt. Problém číslo jedna je tedy vyřešen. Už jen počkat na ortel ortopeda, který mé problémy s kolenem chce řešit rehabilitacemi.  Super! Lezení ve Španělsku je ideální rehabilitační cvičení!

 Kupujeme letenky, domlouvá se ubytování a auto. Všechno klape jak má. Na letiště do Prahy se chystáme vyrazit Radkovým autem. Jenže těsně před Vánoci Radka začínají trápit zuby. Lítání po doktorech ho stojí jedno nabourané auto, kterým jsme měli v plánu jet na letiště. Z toho plyne jen ponaučení. Nesedejte za volant pod vlivem drog, které vám podstrčí lékaři! Nedej bože, zubaři.  Jediné štěstí, že to bylo bez úrazu. Je tedy jasno. Na letiště se jede vlakem. Nakonec to byla dobrá volba. Není lepší místo, kde vás může polít stevardka pivem, než ve vlaku.

Čekání na letišti nám ubíhá vcelku rychle. Musíme se zbavit všeho přebytečného jídla, které se sebou vláčíme, aby se naše zavazadla vlezla do stanoveného limitu. Kluci mají váhu batohů dost na knap, takže všechny řízky od maminek a babiček se musí spořádat ještě před odbavením.

Na letišti v Málaze nás čeká teplotní šok. Ovšem příjemný.  Je 22:00 a venkovní teplota se pohybuje kolem 15°C. To ještě nepřemýšlím nad tím, jaký bude teprve teplotní šok při návratu do Prahy.

Jsme ubytováni v apartmánu ve městě Alora, které je vzdáleno cca 40 km od Málagy. Ubytování vychází cca na 100 euro na osobu na celý týden. Bydlíme prakticky v centru, takže zajít do sámošky pro jídlo, víno a pivo je otázkou pár minut. Obecně je tady dost levné jídlo. Za 5 euro uděláte v pohodě nákup na 2 dny i s pivem.

Každý den vykecáváme dlouho do noci. Jinak to nejde, když je tady tak levné víno a pivo. Každé ráno toho ovšem litujeme.

Konečně už míříme do skal. Výhledy do krajiny jsou vážně úžasné! Olivovníky, palmy, stromy obsypané mandarinkami, pomeranči a citrony. Pro člověka, který toto ovoce zná jen z regálu v Tesku dost neobvyklý pohled. Čím více se blížíme k místu, kde můžeme nechat auto, tím víc se cesta zhoršuje. Sem tam prohrábne kolo vypůjčeného fungl nového Golfu, nebo trochu zasmrádne spojka při zběsilém rozjíždění. Auto už je trochu otlučené z parkoviště. Ještě, že jsme se nechali ukecat na připojištění. Španělé na krásné auta moc nehrají. Auto, které má 2 zrcátka, je v Aloře docela rarita.

Cesta k nástupu není nijak strastiplná. Za 20 minut stojíme pod naším objektem zájmu. Oblékáme sedáky a vysvlékáme trička. Je fakt vedro, že se i ti všudypřítomní toulaví psi musí rvát o chládek. Vybrali jsme sektor Escalera Suiza. Mezi tím, co Kája z Míšou vylezli 4 cesty, tak já z Radkem jednu. Někdo prostě víc kecá a někdo víc leze. Nečekala jsem, že už první den budu hledat špunty do uší nebo knoflík off.

Všechny sektory jsou zde celkem blízko od sebe. Je super, že si tady zaleze každý. V jednotlivých sektorech se najdou jak lehké cesty „pro holky a Radka“ tak i těžší cesty pro bouchače. Dnes to s lezením moc nepřeháníme. Přelezeme jen pár lehčích cest na rozkoukání a se stmíváním frčíme zpátky do Alory. Vybaveni levným vínem pospícháme na apartmán. Historie se opět opakuje. Dlouhé večery a těžká rána. A každé ráno začíná stejnou větou: „Dneska jdu spát v osum!“

Dnes máme namířeno do sektoru Serena, kde se rozlezeme v pár lehčích cestách do 5+ a hned prcháme o kus dále. Kája si usmyslel, že zkusí svoje první 7a. Sedíme s Radkem dole na šutru a napnutí jako guma od trenýrek sledujeme, jestli to dá. Bohužel ani naše hlasité povzbuzování mu nepomohlo a OS už to nebude. Ale nevzdává se, že to ještě zkusí. Po tom, co funím v jednom 6a+, slyším jen „ Jo! Mám to“ Kájovo první 7a je doma! Tak s velkou spokojeností jde ještě posekat zbytek lehčích cest, které Míša poctivě všechny leze po něm.

Kupodivu dávám všechny 6a a 6a+ stylem OS. Radek leze některé cesty na druhém po mě až podle toho, jak moc v tom nadávám. Vybírá si jedno 6a, že to zkusí na prvním, po tom co to dal na druhém. Atmosféra opět jako na závodech! Radek jde do toho! 6a! Na prvním! Chvíle napětí a jedno Radkovo 6a je doma! Ovšem se slovy kritiky, že to 6a určitě nebylo! Od tohoto okamžiku už toto číslo nikdo nechceme slyšet. Radek nás ale neustále atakuje jeho dnešním výkonem a slyšíme o tomto neustále. Myslím, že tato magická formule „6a“ se tomu klukovi tak zaryla do mozku, že už to má snad i jako heslo svého bankovního účtu.

Večer po lezení sedíme v Aloře na náměstí, hlavním tématem je opět „6a“. Je zde velmi veselý číšník, který se očividně nedrží v dobré náladě levným vínem. Ovšem o naše hladové žaludky se velmi svědomitě stará.

Rest day ve znamení výletu na stezku Caminito del Rey si nemůžeme odpustit. Tohle místo určitě stojí za návštěvu. Než člověk překousne, že je celé místo oplocené, všude na něj civí kamery, dostane hnusnou stavařskou helmu, kterou nesmí sundat a síťku na vlasy, tak je dost znechucený. Ale až vkročí za hranice ostnatého drátu, tak si hned řekne, že to stojí za to! Naše reakce byly trochu s otevřeno pusou. „Ty skály jsou obrovské!“. Hlavní co nás fascinuje, jsou všudypřítomné borháky a plaketky. Bohužel lezení v Caminito je přísně zakázáno. Vlastně si to ani neumím moc představit, že svého parťáka jistím z metr a půl širokém chodníku a kolem mě prochází desítky turistů. Návštěvu je třeba dopředu rezervovat a zaplatit 10 euro za vstup. Caminito je jednosměrka. V Chorru můžete nechat auto a na start se svezete autobusem za 5 euro. Helmu si můžete vzít vlastní.

Čeká nás další lezecký den v sektoru Mc Claud. Lehčí cesty do 6a+ jsou v ukloněné plotně, ale docela poctivé lezení, které dost bolí. Po tom co dávám jeden onsight za druhým se hecnu, že zkusím 6b. Ale velká sláva se nekoná. Těsně pod topem padám. Ale druhý pokus mi už neunikne. Kdyby nebylo hlasitého povzbuzování mých kamarádů, tak to nejspíš nedám. Kája jde do dalšího 7ačka. Opět s Radkem jdeme přihlížet a povzbuzovat. Velice napínavé divadélko pod topem a onsight je tam!

Další den se cítíme dost zničeně. Moc si nedokážeme představit, že bychom dnes šli lézt. Kůži na prstech máme docela v háji. Proto volíme variantu „B“ kultura. Na programu je návštěva krásného města Ronda. Vzdáleno 50 km od Alory. Našemu zvědavému zraku neunikne prohlídka nejstarší býčí arény v Evropě. Ani zbytek města, které je prakticky postaveno na skále. Jako správní turisti si neodpustíme kafíčko v kavárně (kafe jako na Vertikonu zde nečekejte. Capucino není naše klasické capucino, ale cafe panna. Pokud si chcete dát lungo, tak je to většinou americana nebo podobný humus. A pokud někdo přijdete na Vertikon s hláškou, že Luba to dělá jinak, tak vás zabiju!) A zapálení jedinci nesmí opustit toto místo bez pohlednice a magnetky na ledničku.  

Je tu poslední den v roce a taktéž poslední lezecký den. První den při hledání jednoho sektoru jsme zabloudili do sektoru Escalera Arabe. Vypadá to tady dost přísně. Buď moc hladké, nebo moc převislé. Ale krásné. Z Karla tehdy vypadlo: „Jestli budeme trénovat, tak třeba příští rok sem můžeme jít lézt“. Ovšem jsme to trochu uspěchali a poslední den jsme tento sektor museli navštívit. Když se na ty cesty dívám, tak si říkám, co tu vůbec dělám. Potkáváme tady docela kuriózní kousky lezců, kteří si asi spletli lezení s rybařením. Lezení s rybářskou udicí, kterou si vždy cvakají expresky, je vážně srandovní. V průvodci najdu jedno 6a+, tak jdu do toho. Hezčí cestu jsem snad nikdy nelezla! Radek ji leze hned po mě. Oproti prvnímu dnu se dost ochladilo. Při jištění všichni mrzneme. Kája pošle další 7a a já 6b na OS. Ještě se jdeme dorazit do něčeho lehčího a nechat prostor i Radkovi a Míši k projevení jejich lezeckých touh. Lezeme poctivě až do tmy a loučíme se s tímto krásným místem.

V Aloře nás čeká už jen oslava přelomu roku. Kupodivu je ve městě i o půlnoci celkem klid. Je fakt, že tady je párty každý den. Takže pro Španěly není Silvestr asi nic, co by je mohlo rozhodit. Ani nám se moc nechce slavit. Jdeme spát asi nejdřív za celý týden. Holt únava se někdy musela projevit.

Ráno nás už čeká jen balení věcí a odjezd na letiště. Návštěvu tohoto místa určitě vřele doporučuju. Zaleze si tady opravdu každý a ceny za ubytování a jídlo jsou lidové.

Tak kdy jedeme znovu?

Účastníci zájezdu: Míša Botlíková, Lenka Vaculová, Karel Podmela, Radek Zlámalík

Lenka V.

Více fotek zde: http://vacule.rajce.idnes.cz/
Nový komentář
2017-01-20 13:28:24

Leni, co takhle více fotek ?
Petr H