MENU Skalní lezení Horské lezení Bouldering VHT Trekking Příroda Zimní akce AKTUALITY / INFORMACE / AKCE
top foto

Meteora 19 - 28.4.
Lezecká výprava do Meteory.
Podrobnosti zde.

Elba na kole
Nabídka letní dovolené na ostrově Elba s možností lezení na skalách.
Podrobnosti zde.

Příspěvky bouldrovka 2019
Výše příspěvků pro rok 2019
Podrobnosti zde.

Roháče 27. – 29. 12. 2015, Předsilvestrovský pochod

Tato akce měla svůj počátek již o rok dříve, kdy jsme se v podobném termínu o Vánočních svátcích vydali na přechod Roháčského hřebene. Bohužel tenkrát k nám příroda nebyla milostivá a přívalem nového sněhu, společně se silou větru nám nachystala nemilé překvapení v podobě nadýchané peřiny na samotném hřebenu. A asi všichni známe dřinu při prošlapávání čerstvým sněhem. Kdo ne, může to někdy zkusit... Tato a pár dalších okolností nás nakonec donutili k rozhodnutí, protentokrát to vzdát…

Po tomto nezdaru se o rok později rozhodujeme přechod Roháčského hřebene uskutečnit znovu. Pro tentokrát úspěšně.

Po domluvě všech organizačních nezbytností nasedáme, jakožto 5-ti členná banda natěšených horolezců do auta. Směr Zuberec jedeme ve složení Michal, Radovan, Jirka, Lenka a Soňa.

V odpoledních hodinách přijíždíme na parkoviště pod lanovkou Roháče – Spálená dolina. Vykládáme z kufru všechny věci, upravujeme batohy na záda a pomalu vyrážíme k výstupu. Začínáme stoupat Spáleným žlabem až na první vrcholek Roháčského hřebene – Brestovou.

Počasí se k nám prozatím chová relativně vlídně. Dokonce na nás občas vykoukne sluníčko s pár hřejivými paprsky. Relativní pohodu výstupu narušuje jen nepříjemný vítr, který zvyšuje intenzitu blíže k hřebeni. Kousek za Brestovou začínáme hledat místo na bivak. A i když snad všude fouká poměrně silný vítr, stavíme dva „skorolétající“ stany. Stany jsme dovybavili o velké balvany, tak aby nám pod stan nepodfukovalo. Všichni kuchtíme večeři, alias vlasy mrtvé blondýny, následně zalézáme do spacáků a snažíme se trochu prospat. Přes noc vítr docela řádí a burácí s našimi stany. Snad se do rána situace uklidní…

Po ranním probuzení zjišťujeme, že se situace moc nezlepšila. Ba dokonce naopak. Vítr sice trochu odeznívá, ale zato se vytvořila hustá mlha, která znemožňuje daleké, ale i blízké výhledy. Do toho přichází mrholení. My se ale nevzdáváme. Snídáme, balíme všechny věci a vyrážíme s natěšeností horolezcům vlastní po naplánované trase dál. Pokračujeme směrem k Salatínu. Mlha je jako mléko. V některých místech je dohled jen pár metrů. V předních liniích razí cestu Michal, Radovan a Jirka. Já a Leňa se flákáme vzadu a snažíme se fotit, i když podmínky zrovna ideální nejsou. Na výhledy a panoramata můžeme pro dnešek opravdu zapomenout. Musíme se hlavně soustředit, abychom šli správným směrem. Celý den je ve znamení příjemného terénu, občasných kamenných polí nebo výraznějších kopečků. Mačky prozatím nenasazujeme, protože není třeba. V průběhu dne teplota klesá. Namrzající mlha a silný vítr bodají do tváře. Ještě že nejsme z cukru.

Náladu ladí na pozitivní vlnu parta s tím nejlepším složením. Proplétáme se mlhou po hřebeni přes vrcholy Spálená a Pachola. Na Pacholovi se trochu ztrácíme, chvilku zmateně pobíháme a hledáme správnou cestu, orientace v mlze hold není jednoduchá. Nakonec cestu trefujeme a vítězně sestupujeme do Baníkovského sedla. Když dorážíme do Baníkovského sedla vyhodnocujeme situaci a rozhodujeme se pro zabivakování. Začíná práce na tvorbě záhrabu pro dva stany. Kopeme co to dá, jak permoníci s cepínama. V sedla opět silně fouká, je docela zima, jsme prokřehlí a kopací práce jsou náročné. Ale nakonec se nám daří vytvořit obří plošinu, kde stavíme dva stany. Ty musejí být velmi dobře připevněny, protože vítr začíná přidávat na intenzitě a stany vlají jako vlajky. Rychle se zabydlujeme, zalézáme do spacáků a chystáme večeři. Noc je poměrně divoká. Vítr dělá venku solidní rodeo. Silné poryvy větru se snaží odnést stan, který se klátí ze strany na stranu a celou noc jde slyšet přelétající vítr přes hřeben znící jako rozjetý vlak.

Ranní probuzení je velké překvapní. Vítr už venku nedivočí a mlha zdá se taky zmizela. Po vykouknutí ze stanu zjišťujeme, že nám dnešní den připravil odměnu za den včerejší v podobě krásných výhledů. Inverze tvoří hladinu z mraků nad městy a údolím. Vykukují jen vrcholky Roháčů a v dálce Vysoké i Nízké Tatry. Po snídani a vyslunění vyrážíme. Pokračujeme dále z Baníkovského sedla na Baníkov a začínáme potkávat čím dál vice lidí. Jak z řad horolezců, tak z řad skialpinistů, kteří se s největší pravděpodobností rojí z Žiarské chaty.

Trasa směřuje přes Hrubou Kopu a Tri kopy, kde je v této části Roháčský hřebínek asi nejzajímavější. To už máme nasazené mačky a užíváme si technických výlezů po ledu a skalách. Výhledy jsou opravdu boží. Takové luxusní panoramata jsou opravdová odměna za profoukané předchozí dva dny. S Leňou fotíme krásy Roháčů a Leňa dělá opravdu skvělé fotky. Já o něco méně…

Po přechodu všech „kozích“ kop a kopek sestupujeme do Smutného sedla. Tam dáváme pauzu, dopřáváme si posilu v tekuté i pevné formě. Během nahřívání na sluníčku se taky radíme o dalším postupu. Rozhodujeme se dál nepokračovat a to vzhledem k dnešnímu naplánovanému odjezdu. Scházíme ze smutného sedla do Smutné doliny. Severní svah je solidně zmrzlí, dokonce tak, že někteří se popovezou kousek po zadku. Sestup je opravdu náročný a musíme dávat pozor, abychom se nesvezli po tvrdém firnu a to by mohlo bolet. V dolině nás začíná vítat opět mlha a vrcholky Roháčů pomalu mizí z dohledu. Postupně se blížíme k Ťatliakově chatě, odtud už dupeme po asfaltce, která je místy pokrytá ledem. Chůze Smutnou dolinou je opravdu smutná. Po zledovatělé asfaltce je to pěkný opruz když občas pobaví něčí uklouznutí. Po nekonečně dlouhé chůzi dorážíme po tmě k autu na parkoviště pod lyžařskými vleky. Pakujem všechny věci, převlékáme se do „svátečního“ abychom se v autě neudusili a pomalu míříme k domovu. Myslím, že to bylo lepší než loňský rok, ale já osobně tak nějak nepovažuju přechod hřebene za dokončený, tak snad jednou a pořádně

Letošní Roháče byly opravdu skvělé a hlavně to byla nová dobrá zkušenost. I přes dočasnou nepřízeň počasí vládla skvělá nálada, ale jak já říkám, jaké si to uděláš, takové to máš. Takže třeba příště, na počest 60 – tého výročí přechodu Roháčského hřebene!!

HORE ZDAR!

Zapsali Radovan a Soňa

foto: Soňa, Michal, 

Trocha historie jak to bylo před 60.lety :

Horolezci Gottwaldovského kraje jako první Čechoslováci překonávají hřeben západních Tater v zimě Západní Tatry, to je onen krásný vysokohorský hřeben, dříve nazývaný Liptovskými holemi, který pokračuje od skupiny Vysokých Tater na západ, tvoříc tu hranici mezi Československem a Polskem až po Volovec, kde přechází v hlavní hřeben Roháčů a po dvaačtyřiceti kilometrech délky končí na jejich nejzápadnějším vrcholu, na Sivém Vrchu. Hřeben má celkem dvacet sedm vrcholů a šestnáct sedel. Jeho přechod i v létě je náročným výkonem vysokohorské turistiky, co však vyžaduje v zimě, o tom se mohli horolezci jen dohadovat. Teprve na konci dubna 1948 přešli hřeben jako rychlá, lehce vybavená dvojka polští horolezci Paszucha a Lapiňski, využívající mimořádně příznivých okolností sněhových i povětrnostních, a to jen z Kasprova vrchu, kam vyjeli lanovkou, na Salatín v Roháčích. A jak už je tento krásný kout horského světa zvyklý na opomíjení, protože v sousedství Tater zůstává v jejich stínu, přešla další léta, aniž si kdo uvědomil, že zimní přechod hřebene Západních Tater musí být náročným výkonem a že jej vlastně nikdo z československých horolezců dosud nepodnikl. Teprve na podzim 1955 stal se tento plán z podnětu Antka Veverky předmětem debat v krajské horolezecké sekci, kde bylo nakonec rozhodnuto uskutečnit jej kolektivně družstvem , složeným z vybraných horolezců gottwaldovského kraje. Vedení výpravy bylo svěřeno zkušenému Antkovi Veverkovi, který později o přechodu napsal několik článků. Ačkoliv, jak tu sedíme, jsme čtyři, kteří bychom o přechodu mohli vyprávět z osobních zážitků, není již mezi námi Antek. Bude proto na místě, jestliže z piety k němu necháme jej o tomto krásném podniku hovořit jeho vlastními slovy. S důkladnou tělesnou přípravou pro chystaný přechod - napsal Antek - začali jsme hned v lednu 1956. Už o sobotách jsme se scházeli na horských hřbetech Hostýnských hor a Javorníků, nocovali jsme ve sněhu pod stany, zkoušeli táborovou výstroj, probírali záležitosti společného stravování a podnikali dlouhé pochody po hřebenech s batohy až 28 kg těžkými. V únoru, uprostřed těchto příprav přišla zpráva, že na hřeben Západních Tater nastoupila početná výprava horolezců slovenských, českých a polských pod vedením mistra sportu Arna Puškáše, aby přešla hřeben od západu k východu. Nebudeme tedy první Čechoslováci-řekli jsme si - ale to nevadí, výkon zůstane výkonem a budeme aspoň moci těžit z jejich zkušeností. Když však už po dvou dnech pro mrazy a vichry ztroskotala Puškášova výprava ještě na Salatínu, soustředili jsme se k tím usilovnější přípravě, protože nyní bylo jasné: má-li se nám přechod podařit, bude vyžadovat od každého z nás plný výkon. 

Konečně došlo na 25. březen 1956, kdy na nádraží v Liptovském Hrádku vystupuje dvanáct horolezců: 
J. Dobrovolný, St. Kadlec, J. Krhút, dr. F. Maloň, J. Paulus, J. Rozkydálek a M. Trávníček z horolezeckého oddílu Gottwaldov, J. Goldefus, B. Souček, Vl. Vaculín a M. Životský ze Spartaku Vsetín a Ant. Veverka z Tatranu Bystřice p. Hostýnem. 
Rozčarováním hned na počátku je pro nás zjištění -pokračuje Antek - že jen vsetínští kamarádi dovedli stlačit váhu batohů na plánovaných dvacet kilo. U ostatních se váha pohybuje kolem osmadvaceti, můj batoh devětadvacet a půl kilogramu. Jak se budeme s takovou vahou pohybovat na exponovaných skalních místech a na úzkých sněhových hřebenech? Většina členů jsou starší ročník -Vaculín, Dobrovolný, dr. Maloň a Souček překročili dávno čtyřicítku, já se čtyřicetiosmi lety jsem nejstarší. A tak již na samém začátku máme obavy, zda ta nadplánovaná váha nakonec všechno nezkazí. Zimní kolektivní přechod hřebene Vysokých Tater byl pravda těžší, avšak jak družstvo slovenských horolezců, tak čs. reprezentační družstvo, měla neocenitelnou výhodu v tom, že po hřebenu postupovala v obou případech jen malá skupina, zatím co ostatní jim vynášeli potřebnou táborovou výstroj na noc a jídlo z doliny do sedel, takže hřebenová skupina mohla postupovat daleko lehčeji, bez těžkého nákladu na zádech, který jsme si v našem případě museli nést sami. Do Pribyliny jsme jeli autobusem, odtud do Podbanského pěšky, jen našich 320 kg nákladu nám vezly saně. Ve dvanáct v poledne jsme nastoupili cestu Tichou dolinou k Laliovému sedlu. V těžkém sněhu se pod vahou batohů hluboko boříme a tak sedm z nás si připevňuje sněžnice vlastní výroby, které se osvědčují. Cesta Tichou dolinou za stálého sněžení je však únavná a nekonečná. Před setměním docházíme k dřevorubeckým srubům, k prvnímu plánovanému noclehu. 
26. března vstáváme v 6 hodin a zatím co stále sněží, pokračujeme dále Tichou dolinou.. Někde v mlze nahoře nad námi je Laliové sedlo, rozdělující Vysoké Tatry od Západních, místo, kde nastupujeme k vlastnímu přechodu. Najdeme je? Víme, že jedno ze zmíněných družstev, která tu nastupovala v opačném směru k přechodu Vysokých Tater, sedlo za podobných okolnosti nenašlo. Po šesti hodinách těžkého výstupu ve 13,30 konečně narážíme v mlze na hraniční sloup. Jsme na hřebeni a když se za chvíli protrhla na okamžik mlžná opona, zjišťujeme radostně, že jsme se strefili přímo do Laliového sedla. Jsme na místě startu. Oč to měli lehčí Poláci, když si na samotný hřeben, ještě tamhle kus na západ, vyjeli z jejich strany lanovkou a k tomu za krásného počasí! 
Za dobré nálady však se vydáváme po hřebeni i když je nepříjemný vítr. Beskyd, Kasprový vrch a zase dál, v oblacích sněhu, vířeného větrem. Před Goryčkovou Čubou zakládáme tábor I. ve výšce 1800 m. Večer se jasní a mrzne, když se po přestálé námaze ukládáme k prvnímu spánku na hřebeni. 
27. března ráno je 11 stupňů pod nulou a vítr, takže jen pomalu likvidujeme tábor. V 8 hodin začínáme razit stopu nedotknutým sněhem. Na skalách Goryčkovy Čuby poprvé používáme lan, ocitáme se pak ve slunci a nasazujeme tmavé brýle. Ciemniak nás hodně zdržuje skalnatými úseky, ale po jejich překonání jsme odpoledne v Tomanovém sedle, kde rychle stavíme tábor II., abychom vysušili stany, mokré z předchozí noci. Spánek ruší až do rána prudký, nárazový vítr, který trhá stany. Mráz opět 11 stupňů. 
28. března odcházíme již o půl sedmé, sníh skřípá pod železy. Smrčiny, Kamenistá s mohutnými převisy nad jejími severními srázy, pak odpočinek v Pyšném sedle. Odpolední slunce nemilosrdně pálí, v kotli pod Blyštěm je pekelná výheň, vlečeme se jako houf marodérů. Teprve v 15 hodin dosahujeme Blyště, od rána jsme zdolali jen pět vrcholů. Daleko, příliš daleko je ještě náš neviditelný cíl. Tábor III. zřizujeme v blízkosti Sivých věží. Ošetřujeme spálené obličeje, doktor rozdává acylpyrin. 
29. března odchod o půl šesté ráno. Křišťálové vrcholy se už koupají ve slunci. Zdoláváme kolosy Klín, Končistou, Hrubý vrch, přecházíme Lopatu a už je tu Roháčský Volovec, z jehož vrcholu vlají sněhové prapory. Krystalky zmrzlého sněhu, zvířeného větrem, drásají naše sluncem spálené obličeje. Rychle sestupujeme do Jamnického sedla a odtud vzhůru, na Ostrý Roháč. Naše tempo se už zpomaluje, mrzneme v ostrém vichru, ale znovu zrychlujeme cestu do štrbiny pod Plačlivým, odkud traverzujeme do Žiarského sedla, kde je dost místa pro naše čtyři stany. Tady zřizujeme tábor IV. 
30. března vstáváme už ve tři hodiny do měsíčního světla, jímž se třpytí svahy. Mráz štípe, ale vítr utichl. Hřeben z Plačlivého na Tri Kopy má několik lezecky zajímavých míst, která zdoláváme pomocí zábradlí z lan a už vystupujeme na hřeben Baníkova s nebezpečnými převisy. Ve 13,15 jsme na vrcholu ve výši 2178 m, s nádherným rozhledem. Do Baníkova sedla sestupujeme rozbředlým sněhem, odtud ještě na Pacholu a Spálenou, strmým a lezecky zajímavým skalnatým hřebenem Skriniarek, pod nimiž zřizujeme tábor V. Se soumrakem zesilující vítr zase už lomcuje stany, prachový sníh vniká do nich každou skulinou. Vaříme z posledních zásob. 
31. března vstáváme ve čtyři hodiny a likvidujeme poslední tábor. Vycházíme časně a v půl osmé jsme na Salatíně. Před námi je poslední vrchol a cíl - Sivý vrch. Z radosti zamíříme k němu bočním hřebenem, zjišťujeme omyl a musíme se vracet na hlavní hřeben. A tady, pod vrcholem spatřujeme první lidi na celé túře. Setkáváme se. Tři bratislavští horolezci začínají tutéž velkou cestu v opačném směru. 
Tolik Antek. Ti slovenští horolezci, kteří právě vyšli k novému pokusu o překonání hřebene západních Tater, popisují setkání pod vrcholem Sivého takto: 
Schádzali sme sedlo Pálenica, keď Juro zrazu zbadal kohosi před nami. Pozrieme lepší. Horolezci! 
Horám zdar! Skadial? 
Z Laliového sedla, mládenci, a vy kam? 
Bolo po prvenstve. Naši gottwaldovski a vsetínski priatelia nás predstihli. Končia hrebenovku západných Tatier . Na ich strhaných, opálenych a unavenych tvárách vidiet, v zime nie je hračka. Gratulujeme im! 
No a vítězové? Na Sivém vrchu, pár metrů pod vrcholem, jedenáct horolezců ustupuje ze stopy, aby utvořili špalír nejstaršímu z nich a vůdci výpravy Antkovi, který první dochází na vrchol. Stisky rukou, kamarádské objetí a dokumentární snímek jsou tečkou za šesti krásnými dny společného boje strádání, ale i jasu a horolezeckého štěstí. 


Nový komentář
2016-12-07 12:46:17

Tady je odkaz na zbytek mých fotek z Roháčů. http://vacule.rajce.idnes.cz/Rohace_-_prosinec_2015/
Lenč