V sobotu 25.6. 2016 se v odpoledních hodinách
přihodila tragická událost při níž zahynul náš dlouholetý předseda a kamarád
Václav Tichavský. Neštěstí se stalo na Zadních Držkovských skalách. Při
přípravě na slanění nejspíš došlo k chybě při sebezajištění a následnému
pádu. Jak velkou roli hrálo horko, únava či rutina se už asi nikdy nedozvíme.
Při pádu došlo k těžkému poranění hlavy a i přes rychlý transport
vrtulníkem do nemocnice už nebylo pomoci.
Smuteční řeč
Vážení přítomní,
Zdar! Tak nás vždycky Václav vítal.
Píše se rok 1977 a mladík jménem Václav
se právě stává horolezcem. Ještě netuší, kolik prožitků, kamarádů i těžších
chvil mu hory přinesou. Vysoké Tatry, první velehory, do kterých jej kroky brzy
zavedou, se stávají jeho srdeční záležitostí. Z krajiny slunečných strání,
průzračných tatranských ples a rozeklaných vrcholů hor se s ním nyní vydejme
na cestu.
Ta cesta míří vzhůru. Václav se
brzy stává dobrým horolezcem a začíná zdolávat své první velké vrcholy. Jsou to
výstupy ve Vysokých Tatrách, Julských Alpách a v roce 1988 zdolává Mont
Blanc.
Václava nelákaly jenom výšky, ale
také dálky.
Jeho první velká cesta vedla na
Ťan-šan se skupinou 18 horolezců ze Zlína. Učarovala mu natolik, že se cesty do
odlehlých oblastní Asie staly jeho životní vášní.
Tyto cesty Václav také
s oblibou organizoval. Byly to výpravy uskutečněné s životním
spolulezcem a kamarádem Jardou Vaculíkem a také se synem Tomášem. Lezli na
kavkazský Elbrus, Pik Lenina na Pamíru, Chan Tengri na Ťan-šanu, putovali na
Kamčatku, sibiřský Pik Pobědy nebo také přechod Biafo - Hispar v pohoří
Karákóram. Václavovou srdeční horou byla ovšem Čimtarga ve Fanských horách.
Vracel se k ní několikrát a vrchol zdolal v roce 2012.
Jedním z jeho největších výkonů
byl výstup na Pik Piramidalnyj v odlehlém Zeravšanském Chrebetu na tádžicko-kyrgyzské
hranici.
Václav nebyl jen zdatným
horolezcem. Od roku 1989 zastával funkci metodika a cvičitele ve zlínském horolezeckém
oddíle, jehož byl od roku 2005 předsedou. Svůj nesmazatelný otisk zanechal a
své výjimečné pedagogické schopnosti zúročil při výcviku nováčků. Byl jim nejen
obětavým instruktorem, ale také skvělým kamarádem. V jeho přítomnosti jsme
si všichni užívali spoustu legrace proložené vtipnými historkami a příběhy.
Řada z nás nikdy nezapomene
na jeho vtipné výroky. Dovolte mi uvést některé z nich:
Horolezec musí býti vynalézavý a cestu si vždy najít.
Horolezec musí býti mistr improvizace.
Je-li strava zdravotně nezávadná a dostatečně kaloricky vydatná, není třeba
hovořit o její chuti.
Zážitků nemusí být mnoho,
hlavně, když jsou intenzivní!
Igelitka
neexistuje. Správným pojmenováním je polyethylenová odnosná taška, zkráceně
poly-taška.
Václav byl nejen uznávaným
učitelem, skvělým kamarádem a výborným horolezcem, ale také oddaným
manželem. Svou rodinu na svých cestách často vzpomínal.
Václave, děkujeme za vše dobré,
co jsi pro nás vykonal.
Budeš nám všem moc chybět!
Stručná chronologie
1977 - vstup
do oddílu Vysoké Tatry
– první velehorský terén 1985 –
Jalovec, Julské Alpy
1988 – Mont Blanc, Alpy
1989 – Talgár,
Ťan Šan (18 horolezců, Houšť)
Bielovodská dolina,
oddílové soustředění každé léto
1998 – Elbrus,
Kavkaz
1999 – Pik Lenina, Pamír
2001 – Chan
Tengri, Ťan-šan
2002 – Pik Pobeda,
Pohoří Cherského / Yakutsko
2003 – Kamčatka
2003 – úmrtí
nejlepší kamarád Jarda Vaculík
2005 – předseda oddílu·
2007 – Pik Piramidalny, Zeravšan
2009 – Biafo
Hispar, Karákóram
2005, 2007,
2010, 2012 – Čimtarga, Fanské hory (srdeční
hora)
2014 – oddílový
„oddávající“
1997 – 2009 –
marketing a poradenství u lezecké
firmy Triop
80. léta – 2016 - „metodikem“ oddílu - horoškola
Milí kamarádi,
mám tu čest jako „reportérka,“ tak mne kdysi před 20 lety,
když jsem v oddíle začínala, Vaculda i Tichavec pro mé neustále
fotografování a dokumentování všech událostí označili, napsat vzpomínku na
našeho oddílového vedoucího, učitele horoškoly, pokladníka nebo ještě lépe aktivisty
a sekretářky pro všechno, který si na sebe vzal dobrovolně úkoly za tři a který
byl neodmyslitelně spjatý s naším oddílem.
Kolikrát s ním každý z nás lezl či šlapal po horách,
kolikrát jsme s ním spali ve stanu, vařili polévku, popíjeli slivovičku a
smáli se jeho vtipům? Kolikrát jsme s ním připravovali Lišku, vařili
brambory na Bramborové a hráli společenské hry, které nás jako tým stmelily? Všichni
cítíme, že v něm ztrácíme člověka, který byl na svém místě, který se obětoval
oddílu, plnil vždycky svoje sliby, vyřešil každou krizovou situaci a přitom
nikdy nepropadal panice a neztrácel svůj osobitý humor. Na jeho vtipné hlášky a
citáty o životě nelze zapomenout.
Odešel dobrý člověk, milovaný námi všemi. Ptáme se, proč
musel odejít, když zde na něj čekalo ještě tolik práce, když tu nováčci nyní
stojí opuštěni. Ale jak řekl při posledním rozloučení jeho syn Tomáš, takhle si
vždycky přál zemřít a řádem velikého hospodáře, jenž dává život, bylo
rozhodnuto, že to přišlo právě teď. Nám nezbývá, než se s tím smířit.
Odešel a my
všichni v oddíle věříme, že jeho duch bude mezi námi horolezci na věky a
že památka na něho z našich myslí nevymizí. Děkujeme Ti, Vašku, za Tvoji práci,
za Tvou obětavost a dobrotu, za vše, co jsi pro náš oddíl vykonal.
Nikdy
nezapomeneme!