MENU Skalní lezení Horské lezení Bouldering VHT Trekking Příroda Zimní akce AKTUALITY / INFORMACE / AKCE
top foto

Výstupy roku
Posílejte mi prosím své hodnotné výstupy roku 2018 na mail: lubos.polisensky@gmail.com
Podrobnosti zde.

Výročka 25.1.
Výroční oddílová schůze se koná v pátek 25.ledna v 19 hod. na Vertikonu.
Podrobnosti zde.

Když je v lezačkách pavučina a v teniskách kamínky, bláto a jehličí

Před pěti lety k nám do rodiny přišla Gaika, psí holka vyřazená z chovu pro své „nedokonalé“ zbarvení – neodpovídá standartu rasy Australský ovčák. Před dvěma lety měla první štěňata s tátou border colie a jedno z nich si odvezl můj kamarád Petr. Petr běhá, já občas – Psotkův memoriál v Tatrách a oddílové Javorníky. „Nezkusíme něco delšího?“ slyšel jsem před dvěma lety od Petra…třeba Silva nortica run? Jenže aktivní borelióza mi nedovolila víc, než se párkrát proběhnout kolem baráku a Petrovy výkony na Šumavě a Jesenickém maratonu jsem sledoval jen na netu…i od Psotky jsem si musel dát oraz a na Javorníkách pomáhal organizačně…rok 2012. Vloni o velikonocích jsme se poprvé spolu všichni čtyři proběhli – Petr s Korim a já s Gaikou. V dubnu jsem od Petra dostal odkaz na Dogtrekking, že jestli to nezkusíme. Jako běžet? Už jsem někde potkal článek, ale šlapat 80 kiláků s báglem na zádech a psem na vodítku, no fuj. Ale zaběhnout si to? V červnu se běží na Bruntálsku, není to tak daleko a 40km zkrácené trati - MIDu se dá… Tak jo, jdem do toho! Přišel onen den, páteční červnové ráno, kdy spolu-opět všichni čtyři- vybíháme na 43km dlouhou trať. Do té doby jsem nic tak dlouhého neběžel. Na 25 – 30km ze mě sluníčko vysálo všechnu energii a od 35km jsem byl tažen Gaiou za Petrem s Korim. Nějak mě tehdy dostali do cíle a na druhý den jsem zcela překvapen zjistil, že jsme společně doběhli na druhém a třetím místě, pouhých cca 10 minut za prvním… nějakým Pavlem Smrčkem. Za měsíc je další trek – Stopou strejdy Šeráka v Jeseníkách, jedem? Jasně že jo! Přijíždíme do basecampu v Lipové, kde se hned v hospodě potkáváme s nějakými dvěma zombíma – Lukášem a Adamem, kteří právě doběhli long – 95km za 12 hodin. Ufouni, ne? To přeci není možné!?! Nu což, my máme nazítří pře sebou svých 55km. Pro mě opět nové maximum co do délky běhu. Start byl společný (což nebývá na těchto psích akcích běžné) a na něm se opět potkáváme s Pavlem Smrčkem. Na první kontrole – chatě Šeráku – jsme byli ještě společně, pak už ne… Zato nám utekl nějaký mladý ogara ze Šumperku, Jarek z tamního horolezeckého oddílu s psím klukem border colie. Potkali jsme se až v cíli, takže opět Petr s Korim druhé a já s Gaiou třetí místo. Soupeř z Bruntálska – Pavel tentokrát zůstal až na čtvrtém místě. Večer u piva…jo, čtete správně, já si dal poprvé v životě pivo!...se stáčí debata na to, kdy začneme běhat longy – tedy ty správné, dlouhé tratě – 80km a déle…no uvidíme, třeba na podzim? V půli srpna zkoušíme s Petrem v tandemu první běžecký závod bez psů – Hostýnskou osmu na 60km. Do půlky závodu všechno super, pak se mi ale začnou ozývat kolena a posledních deset kilometrů už musím z kopců sestupovat pozpátku. Prostě to nejde, ale dokončíme! A nakonec to je v naší kategorii starších dvojic 4. místo! Na konci srpna je jeden nový psí závod na Valašskokloboucku, který má long ve dvou etapách – 55km jeden den a druhý den 35km. Tak to zkusíme. Za pár týdnů jsme opět všichni čtyři na startu první etapy. Bohužel  tentokrát černý petr padl na Petra, odešlo koleno, a závod pro něj na Pulčíně končí. Po první etapě jsem na druhém místě za Patrikem a kousek před Pavlem Smrčkem. Odstupy jsou minimální – kolem 10 minut… no uvidíme, jak kdo si zvládne odpočinout. Ještě navečer začne Patrikovi kulhat pes. To nevypadá moc dobře…Zítra na start se postaví, ale s tím, že si to celé odejdou. Tak fajn, jestli mi vydrží nohy a vůbec všechno, tak bych mohl být první…Pavla jsem už jednou porazil…Druhá etapa začala sestupem do…Já si dávám majzla na kolena po té zkušenosti na H8 a tak mne Pavel se svým Bauceronem velmi brzy dohání. Za chvíli dojdeme i Patrika s jeho Benem. Chvíli jdeme tak společně, ale pak mne to nedá a rozbíhám se, Pavel s nějakým drobným odstupem za mnou. Přichází dlouhé stoupání, ve kterém dobíhám – doházím dva cyklisty. Na mou radu, ať ta kola zahodí a jdou si zaběhat, něco nesrozumitelně zamumlají, ale celkem jasně rozumím, ať nejsu drzý, že jsou kontrola. V tu chvíli mi to ještě nedochází…přibližně za hodinu a půl, když hledám na Vršatci kontrolu, mi to po telefonátu s organizátory konečně došlo – předběhl jsem naši kontrolu. Nu což, fotím rozcestník na mobil a vracím se na trať. Ještě naposledy míjím v protisměru Pavla a po pár hodinách na hřebenech severních Bílých Karpat dobíhám do cíle. Na zpestření mi natáhli v cíli přes cestu pásku. Místo abych ji suverénně přetrhl, přetrhla ona málem mne J. Tak první vítězství a 90km ve dvou dnech. Ještě loni naprosto nemyslitelná bilance. Za tři týdny jsem opět na startu dalšího domácího pejskařského dogtrekkingu. Základnu máme v kempu na Držkové a čeká nás přibližně 87km v Hostýnkách, Javorníkách a Vsetínských vrších. Pro mne první závod Mistrovství ČR v dogtrekkingu dobíhám na celkově 4. místě a v kategorii těch dospělých jsem na druhém místě. V posledním závodě sezóny v Jizerkách dobíháme s Gaiou na 3. místě v kategorii.  Petr se v listopadu na Javorníkách opět  rozbíhá, dobíháme na Portáš na druhém a třetím místě, pak ještě nějaké kratší závody s psisky v Beskydech – Petr první a druhé místo, já jedenkrát druhé místo. No a večerní debata při doplňování tekutin iontovými nápoji s příchutí chmelu se musela jednoznačně odvíjet s otázkou a co dál, co v roce 2014? Takže, Mistrovství České republiky v dogtrekkingu – ať se naučíme běhat delší tratě a pár závodů, na kterých bychom si mohli nasbírat kvalifikační body na UTMB – ultratrail du Mont Blanc – asi jeden z nejnáročnějších Evrpských trailů  -160km a přes 10 000m převýšení…

 Rok 2014 začínám tedy na Lysé Hoře v únoru, něco málo přes 20km a druhé místo v kategorii starší dogtrekaři. Na začátku března je první trail, kterého se ve svém životě účastním – Kysucká stovka, 125km a 5500m převýšení. Startuje se v deset večer z Kysuckého Nového Města. Cca po 10km sladím krok s jedním mladším Brňákem, nakonec se z něho vyklube Radek Eschler, který se svou partnerkou má za sebou bednu na Nízkotatranské stíhačce, B7 i Horské výzvě na Šumavě… Překrásnou Ladonhoru, kterou si někteří pamatují i ze slivovicového pochodu překonáváme spolu a jdeme (běžíme) až do cca 50km. Tady mi přeci jen začíná docházet energie, potřebuju se najíst a zvolnit a Radek se rozbíhá dál. Nakonec je v cíli o dvě a půl hodiny dřív než já, ale příjemná společnost to byla. Pak pokračuji dál více méně sám přes Velkou Raču, Čadci a Slovenské Javorníky až zpátky do Kysuckého Nového Města, kam docházím spolu s dalšíma dvěma borcema v 8h večer, tedy po 22h. Spokojený, unavený a téměř nebolavý na 28. místě z cca 68, kteří došli do cíle. První zkušenost s opravdovým trailem dopadla velmi dobře. Od konce března jezdíme s Gaiou, Petrem a Korim po závodech MČR v Dogtrekkingu. Nám s Gaiou se daří mezi „staršími pány“, tedy v kategorii „Muži nad 40 let“ velmi dobře, na každém závodě jsme na bedně, dva závody jsme vyhráli a v současné době vedeme průběžné pořadí mistrovství České republiky. Petr s Korim si stojí také velmi dobře. V mnohem více našlapané kategorii mužů do 40 let jsou v průběžném pořadí MČR na druhém místě. 

A přišel minulý víkend 5. – 6. 7. a Malofatranská stovka. Tedy přesněji řečeno 105km a 6800m převýšení Národním parkem Malá Fatra a Lúčanskou Fatrou (Martínské hole – Klak). Na Malé Fatře byl asi každý. Ale proběhnout se z Těrchové na Velký Rozsutec, kolem Malého Rozsutce do Zázrivé, zpět na sedlo Mezidholie, pak celý hřeben Fatry až na Strečno s odbočkou na Chatu pod Chlebom, a pak přes Váh na Martínské hole, Klak a Fačkovské sedlo v jednom kuse? Start je v 6h ráno, proto přijíždíme do Těrchové již v pátek večer. Registračka, něco málo do břicha, ustlat si ve společné tělocvičně… No, nakonec si beru spacák, karimatku a jdu si lehnout ven na čerstvý vzduch. Aspoň si mohu udělat trochu obrázek o práci organizátorů, kteří ještě v jedenáct večer přiváží materiál a ve čtyři ráno již nakládají auto na kontrolu… Docela odpočatý si ráno kolem páté vařím obvyklý černý čaj a dávám si dvojtou porci ovesné kaše. Oblíct, namazat, vypustit, nachystat pití, prohodit pár slov se známými a už nás ženou ven na start. Krásné ráno a já se tak moc těším, až budu poskakovat po hřebeni… Hlavně nepřepálit začátek…po asfaltce mi to ještě jde, držím se někde v druhé půlce. Pak ale začne stoupání a to jsem jak urvaný z řetězu, no fakt. V 7h 04minut jsem na sedle Medziholie a bez  velkého zdržení pokračuji na Rozsutec. Na šutrech nemám problém a tak šetrně a bezpečně předcházím další souputníky. Z vrcholu dolů to je ale už něco jiného. Moc dobře si uvědomuji nebezpečí namožení mých kolen a tak volím svižný turistický režim.  Pěkný očistec mého ega, když vidím, jak běžci, které jsem před chvílí bez problémů předcházel, mizí ladným krokem v dáli přede mnou…. Cestou zalamuji jednu hůlku. Naštěstí to je ve spodní části, a když ten zbytek povytáhnu na maximum, tak jsou jakž takž stejné. Vybíhám na louky nad Zázrivou a ranní sluníčko mi nedovolí odpustit si zavýsknutí  a rozběhnutí se jen tak pro radost dolů, kolena nekolena. Při dobíhání na kontrolu  v Zázrivé míjím Petra, který tu je také a samozřejmě už teď na začátku je řádný kus přede mnou. Moc mu přeju, ať mu to jde. Je to jeho první „velký“ závod. Cestou zpět do sedla Medziholie mne doklusává další kamaráda Pavel. Šikovný pán, před sedlem ho ztrácím, na občerstvovačce ho ještě potkávám a pak až v cíli J. Nějaký ten banánek, pomeranč, něco na zapití a šup na Stoh. Sluníčko začíná hřát. Z kopce dolů nemůžu… zas mi všichni utíkají… Každou chvíli stoupá teplota. Už někde před Grúněm mám vyschlo jak v krku, tak v camelbagu a poptávám vodu po turistech. Ještě před odbočkou na Chatu pod Chlebom mě zachraňuje jeden závodní kolega hltem vody. Díky. Jinak by to bylo ještě krutější. Pramen, osvěžit se, polívka, čaj, magnésko a hopsa hejsa do dalších kilometrů. Těmi prudkými stoupáky a hlavně padáky se to neskutečně vleče. Kde jsou nějaké představy o 20 hodinách času v cíli…cha cha. Začínám mít obavy, abych to stihl vůbec v limitu 32 hodin! Díky za vedení trasy traverzem Bílých skal. Šutry by mi určitě problémy nedělaly, ale tady v úbočí vyvěrají pramínky a lze se tu osvěžit. Super. Pak se ještě vydrápat na Suchý vrch a z něj opět dolů na Chatu pod Suchým a dál na Staré Strečno. Kolem 17h jsem na kontrole na 50km u Váhu. No teda běžecky nic moc, jak zjišťuji, Petr je už dvě hodiny přede mnou, ale naštěstí to jde. Nohy, břicho, hlava, všechno funguje jak má, a tak, ani když nejsou špatné zprávy  o počasí z hřebene přede mnou, vyrážím dál na Lúčanskou Fatru. Ihned po kontrole se ke mne přidává Andrej  z Banske Bystrice. Šlapkáme spolu, ale kus za Křižavou si musím odskočit a posílám Andreje samotného vpřed. Zárověň vybaluju čelovku a dlouhý rukáv. Andreje jsem už neviděl. Na další kontrole potkávám zapomenutého Brňáka Romana. Nějak zpomalil, z Křižavy odcházel, když já teprve přicházel a to jsme tam s Andrejem docela dlouho poseděli. No nic chlapče, jestli na to máš, tak se chytni a jdem. Mírně zvlněný terén, zkusili jsme to rozběhnout. Nohy jdou, Roman taky, tak nám to bude ve dvou líp utíkat. Zvedá se před námi Klak. Dole nás předbíhá další maník, ale za chvilku ho vidíme sedět,  dává si banánek. Popřejem mu, ať mu to pěkně jde a jakože nic se pouštíme do toho krtičince. Někde v půli kopce zastavuji, musím dáchnout. Sedím, protřepávám nohy a vidím, že Roman na tom není moc dobře. „Půjdeme?“ ptám se. „Nemůžu, musím něco sníst, ale nejde to…“ Přemýšlím, co mám u sebe a co by mu mohlo pomoct. Tatranka určitě ne, z gelů má strach aby se z nich nepo…, meruňky už mám snězené…kyselé rybičky! „Hele, mám tu pytlík kyselých rybiček, chceš?“ „Ukaž, zkusím to“. Vezme si nejdřív jednu, a když ji dokáže požvýkat a spolknout, bere si další. Super, tak vstávat a ať už jsme na hoře. Ještě asi dvakrát se míjíme s oním maníkem ze zdola. V závěru jsme se mu kousek vzdálili a tak na vrcholu jsme s Romanem sami. Tma tmoucí a dole světla dědinek.  Je něco hodně po půlnoci, dvě, tři nad ránem? Nevím, vždyť je to jedno. Prostě ještě nejsme v cíli. V sestupu nás docvakne opět onen maník, co jsme se potkávali na výstupu. Teď už ale klesáme společně.  Cestička je samé mazlavé bláto, takové ňahňavé…být ho víc, tak nepustí naše botky dál. Hlavně se v něm nevyválet. Je nějak nad ránem, ještě nesvítá. Oči se mi zavírají při chůzi, pořád to bláto. Nespi! Nebo se v něm vyválíš…nemám sirky na podepření víček. Někde dole je před námi Fačkovské sedlo, tam je kontrola na chatě a jsou tam naše věci. Spacáček. Jen co dojdu, zalehnu a odpočinu si. Zítra pak dorazím těch zbývajících 14km s 800m převýšení. Tímto tempem by to bylo tak na 5 – 6 hodin… Zítra? Co blbnu, dneska, ale za světla…Pořád klesáme a konečně vycházíme z lesa. Jé, ono se rozednívá! Zhasínám čelovku a do sedla docházíme za ranního rozbřesku. Přicházíme do chaty, 91. Kilometr, je půl paté ráno. Dáváme naše bumážky Martinovi. „Super chlapi, gratuluji, napíšu vám všem stejný čas, jo? Takže to je 16., 17. a 18. místo…“ „Ne! My jsme teprve na kontrole!“ ale bylo by to krásné, kdybychom už byli v cíli. No, Martin toho má taky plné brejle. Chceme se trochu občerstvit, ale kromě vody, citrónu, piva a vánočky tu nic není. Co bylo, to těch patnáct borců snědlo a vypilo. Martin je z toho nervózní. Dochází další dvojka. Baba, kterou když jsem viděl ráno po startu, tak jsem si říkal, že jestli dojde k Váhu, tak to bude pro ni neuvěřitelný výkon. A s ní prošedivělý stařík nad hrobem (sorry chlape J ). Prohodí s borcema i s Martinem pár slov, je jasné, že na takovéto akci nejsou poprvé. Napijí se a vyráží do posledního úseku. TAK TO TEDA NE! Před cílem se od nějaké bačkory s dědulou předběhnout nenechám! Roman by taky šel… Doplníme vodu a vyrážíme za nimi. Nějakých 10 – 15 minut na nás mají. Uvidíme, co se dá dělat. Když odcházíme z chaty, dobíhá k ní týpek v teplákách a mikině. To bude určitě nějaký místní přírodňák, nějaké kompresky, hole, ultralehké batůžky s hadičkama či láhvema vepředu vůbec neřeší… No jestli mě budou ještě teď, před koncem, předbíhat takoví usmrkánci, tak příště radši budu u televize sledovat fotbal nebo tenis! A jdem! Sjezdovkou přímo nahoru? No a co! Baba s dědou přede mnou, chlapeček za mnou! Cestou nahoru potkáváme Pavla v protisměru. Už to má za sebou J gratulace ještě v kopci a rychlé sdílení čerstvých zážitků…Rozcházíme se. Za chvilku za námi funí ten mladý boreček. Má síly na rozdávání. Celkem v pohodě nás předchází. Hej, tak toho se musím držet, jestli to jen trochu půjde. Na hoře na sjezdovce se rozbíháme. Promiň Romane, toho prostě nemůžu pustit! Však ty se neztratíš. Mazec, valíme to z kopce i po rovince jak na desátém kilometru. Míjíme v protisměru další borce a první babu. Už toho má taky postaříčkovo. Povzbuzujeme a letíme s borečkem jak nevybouření samečci. Teď už kolena nemá smysl šetřit. Přibližně na 4. kilometru sedí u stezky ta bačkůrka, co si troufla mne předejít. Je úplně na kaši. O nějakých 100 – 200 metrů dál předbíháme dědu. Povzbuzuje nás s úsměvem, no ten snad vstával teďka ráno a jde se jen projít! Vůbec nevypadal na to, že má za sebou 24 hodin poklusu náročným terénem. Super chlapík. Ale já mám před sebou mladého jelena, který mi nesmí zdrhnout! Ještě chvilku nahoru, dolů a nahoru a jsme u kontroly. Sedm kilometrů do cíle. Obracíme se zpět a opět to rozbíháme. Už chvíli jsem vepředu já, mlaďochovi došlo, ale drží se statečně. Povzbuzuji ho, to dáme. Míjíme opět onu tetu s dědulou, už zase jdou spolu. Super, to dáš! Kousek za nimi se zdravím s Romanem. Šlape v pohodě, to jsem rád. Trošku mě mrzí, že jsem mu utekl.  No nic, my máme kousek pře sebou další dvojici, jestli vydržíme toto tempo, tak je musíme udělat! Po pár minutách je máme. Jdou, co můžou, ale my běžíme. Při předbíhání je povzbuzuju, ať se chytnou, že to půjde…nešlo, za chvíli už je za sebou nevidíme.  Po nějaké chvilce vidím vybíhat z lesa známou postavu, celá v novém J Peťa! Vyspal se, převlíkl a teď si dobíhá tuto lahůdku na závěr. Ty jo, tak já ho fakt došel! Máme cca 3 km do cíle, cítím, že borečkovi už skutečně došly síly. Stačí se neotáčet a v mírném stoupání běžet, to nedá… „Já už nemůžu“ slyším spíš vzdech, než jasnou řeč za mnou. Hele nebýt tohohle chlapečka v teplákách a nějakých obyčejných teniskách, tak se teď někde procházíš s Romanem. Zastavuju a otáčím se. Sedí na zemi a lapá po dechu. Počkám, než k němu doběhnou jeho plíce, napije se a zvedá se z prachu cesty. Bojovník. Tak jo, dojdem to spolu. Pár slov povzbuzení a volněji vyrážíme k cíli. Jsme nahoře nad sjezdovkou, slunko už docela hřeje, ale my už jsme skoro v cíli! Drobným klusem či spíš rychlou chůzí klesáme dolů. Hups, sedím na zadku v mokré trávě. No a co, jak uvidím chatu, tak si opět zavýskám. A zavýskl! A už se směju na vyspané borce, kteří nás vítají potleskem v cíli. Díky chlapi, jsem tu taky… Tentokrát mi už Martin může to pořadí zapsat. „Můžu oběma napsat stejný čas?“ Znovu vidím, jak ten klučina mne dochází na sjezdovce, jak se za ním ženu lesem, jak sedí na zemi a nemůže popadnout dech, vstává a znovu se rozbíháme … „Jasan, jsme tu stejně“.

Na trať MF100 nás vyběhlo v Těrchové 147 bláznivých holek a bláznů, do cíle na Fačkovském sedle o 105km (dle některých GPS 120km)dál a nastoupaných 6 800 metrů (dle některých GPS  z trati až 7 300m)dorazilo 73 super bab a borců. Vítězové to měli za 18h, já doběhl na 32. – 33. místě za 26h.

 text: Huňáč

Nový komentář
2014-08-14 21:07:06

Super článek a ještě jednou gratulace k umístění na H8 2014. Byli jste prostě letos lepší. ;-) Z.
Zdenek
2014-07-23 13:37:04

super článek. A ještě lepší výkon. Smekám klobouk
Michal