Moje cesta na Weissmies začala už dlouho před samotným výstupem. Když mi Petr Poláček během jednoho společného lezení tak trochu okrajově sdělil, že by se chtěl podívat na nějakou čtyřtisícovku, odkýval jsem to jako něco, co by určitě stálo za úvahu. Už nám není dvacet, abychom mohli překonávat překážky jen čirým entuziazmem, ale spíš dvakrát tolik, takže už se na ně díváme víc jako na výzvu, kde nejde jen o fyzickou sílu, protože tou musíme spíš šetřit, ale také o stav mysli a rozvahu. Nedostatek té jsem ovšem projevil už tehdy, neboť jsem dost rychle neřekl "ne". Pak mi jednou zazvonil telefon a tam Petr. Dobrá, půjdeme na čtyřtisícovku. Vůbec jsem nevěděl, o co jde, nebyl jsem ještě ani v Tatrách. To ale Petr věděl, a tak jsme se dohodli, že veškerá důležitá rozhodnutí a vedení bude na něm, a já že budu dělat, co budu moct, a co se mi řekne.

A tak jsem se začal připravovat. Pročetl jsem popisy jiných výstupů, a začal se shánět po vysvětlení, cože to jsou vlastně mačky, a jestli na hranici dvou tisíc metrů, kde jsem ještě v životě nebyl, neuslyším v uších znít zvony nebeské. Uklidňovalo mě to, že už se z podobných výprav dost lidí vrátilo, a vcelku shodně všichni říkali, že jsou to vlastně spíš jen takové náročnější vycházky. Neuklidňovalo mě to, že po mně Kamila začala chtít, abych uzavřel životní pojistku, a v duchu si přála, abych nikam nejel. Abych jí ukonejšil, pořídil jsem si pořádné vrcholové boty a spoustu dalšího vybavení, abych to v pořádku přežil, a zaplatil si Alpenverein.

Aklimatizovali jsme se v Gastlosenu, v nadmořské výšce přibližně 1800 metrů. Po několika lezeckých dnech, které jsme strávili ve sportovních jednodélkách a vícedélkách, a kdy bylo jasné, že den D je na spadnutí, jsme se přesunuli pod Weissmies. Neměli jsme celý týden úplně ideální počasí, byla zima a dost pršelo, a tak to chvílemi vypadalo, že na čtyřtisícovku ani nedojde. Jeden den se ale všechny předpovědi shodly, a tak jsme sbalili fidlátka. Protože nebylo dost času, a protože bylo lepší uvažovat racionálně a s ohledem na mé nulové zkušenosti, které se v předchozích dnech cvičným výstupem na dvoutisícovku zdvojnásobily, zvolili Milan Havel s Petrem Poláčkem odlehčenou variantu výstupu, zahrnující cestu lanovkou do 3000 metrů. Přenocovali jsme nedaleko nástupní stanice, a když se rozednilo, jednou z prvních kabin jsme vyjeli nahoru. Tady už byla o poznání větší zima, ale ještě vcelku nic hrozného. Vydali jsme se se zástupem dalších skupin směrem k vrcholu. Po několika stech metch jsme nazuli mačky a pokračovali promrzlým kamenitým terénem, ve kterém postupně začal převažovat sníh a led, nahoru. Už od začátku, přestože jsme od lanovky vyšli v 8:18, jsme se vyhýbali mnoha skupinám, které šly dolů. Nemusím říkat, že výškové metry i přestože se neflákáte, přibývají zatraceně pomalu, a nijak motivující není ani vidět v dálce před sebou mravence, kteří už jsou někde v polovině cesty. Jdeme navázaní na lano, Milan Haven vzadu, já uprostřed, Petr Poláček první. Šlapu a neodmlouvám, soustředím se na to, abych správně dýchal, a jsem rád, že čas od času uděláme zastávku, abychom nabrali síly. Přeskakujeme několik puklin v ledovci a dodržujeme rozestupy. Pokud není vyhlášena oddychová pauza, držíme tempo. Procházíme několika úseky stínu a slunce, kde jsou znát velké teplotní rozdíly. Je lepší se zastavit, obléct se nebo něco shodit, ale nezastavovat se na dlouho. Víme, že máme málo času, a že to není jenom cesta nahoru, ale také nás čeká cesta dolů. Funím jako lokomotiva, moc nekoukám kolem sebe, soustředím se jen na to, abych správě střídal nohy, nezastavoval, a dost dýchal. Ve 3800 metrech máme poslední předvrcholovou pauzu. Před námi je nejnáročnější část výšlapu, opravdu hodně strmých pár set metrů. Vysrknu vitamínový nápoj a pak jdeme na to. Jestli jsem doteď funěl jako lokomotiva, tak už nevím, k čemu bych svůj dechový projev přirovnal teď. Jsem ale pevně rozhodnutý nezastavit, a tak střídám nohy, které už ani necítím. Posledních pár desítek metrů je jako pohádka. Jakmile dojdeme na vrchol, padám na kolena a točí se mi hlava. Za chvíli se trochu rozdýchám a už je to zase dobré. Společně s námi jsou na vrcholu čtyři němečtí turisté, vypadají jako aktivní důchodci. Fotíme se. Je 12:20. Za chvíli prochází kolem nás početná výprava, doprovázená štěkající fenkou Kristýnou. Tak to je teda gól. Dopíjím svou petku a Milan Havel mi říká, ať si jí prázdnou na pevno zavřu, že se budu možná divit, jak bude vypadat dole.

Ale žádné zdržování. Nemůžeme si bohužel dovolit být nahoře moc dlouho, a tak, když máme nafoceno, sbíráme se k sestupu. K horám patří průdké změny počasí, a také my jsme byli svědky toho, kterak na jedné straně hory, kudy byl cestou nahoru čistě krásný výhled dolů, se vaří a točí temná mračna jako v kotli pekelnickém. Přibližně v polovině sestupu se ohlížíme zpět. Za námi jde už jen pár malých skupinek. Nejsme poslední a ani nahoru, ani dolů jsme nešli pomalu, udrželi jsme si dobré tempo. Odměnou je nám několik úchvatných pohledů na horu, kde v puklinách v ledovci hraje světlo všemi barvami. Rozeznáváme červené a modré pruhy a krátce diskutujeme o původu tohoto jevu. Cestou nás čeká ještě pár teplotních šoků, to když přecházíme ze zastíněných částí hory. Když jsme konečně dole, shazujeme mačky a pelášíme k lanovce. Shýbám se a beru si kámen na památku. Máme dobrý čas. Stihneme ještě kafe a napsat pár pohledů. Pak už hurá na lanovku, převléknout a zpátky směr Gastlosen.

Když přijíždíme do tábora, první, koho potkávám, je Michal Bezruč. Tak co, ptá se očima. "Uvázali mě na lano, jeden chlap se sekerou za mnou, druhej přede mnou. Tož musel jsem jít.", říkám. Z batohu vytahuju petku, "A takhle se měly moje plíce!". Je úplně, ale úplně placatá.

foto a text: Petr Poláček, Petr Forejtek

účastníci: Milan Havel, Petr Poláček a Petr Forejtek