Vysoké Tatry

Vysoké Tatry, Žeruchova veža, Čierný štít

19-21.7 2013 --- Tatry: do Tater jsme vyjeli v pátek 19.7 kolem páté odpoledne, sestava Václav, Radek, Mirek, Ludek, David, Radovan, Martin. S různými zastávkami na benzín dálniční známku a sváču cesta trvala skoro 4 hodiny, takže po 21 hodině přijíždíme do Tatranské Lomnice k hotelu Hutník. A až se téměř stmívalo vyrážíme do doliny v okolí Chaty pri Zelenom plese zvané Brnčála. Zase nás čeká noční pochod až k chatě, takže nějak po půl jedné v noci zaléháme do bivaků.

V sobotu ráno je špatné počasí, mlha - občas déšť, s tím se počítalo, ale přesto mrzí, že lézt nepůjde. Na mokré skále to prostě nejde. Vyrážíme tady na chodeckou túru na Jahňahcí štít. Po téměř třech hodinách jsme na vrcholu. Dohlednost tak 50 metrů, nic moc. Rychlá svačinka a jdeme na sestup do Červené doliny. V mlze chvíli hledáme správnou cestu, na mokré skále sestup nic moc. Kolem třetí odpoledne jsme v Červené dolině a po blízkém setkání s „divokými“ kamzíky jdeme konečně lézt. Předpověď vychází na 100% mlha se zvedá a skála osychá. Vyrážíme na nebližší skalní masív Východnů Žeruchovu vežu.

Vybírám cestu, jedna - dvě délky a pak slanění a pohodlný sestup, jen něco lehkého na rozlezení, stejně navíc není čas…. Na poslední chvíli ale nalezu na skálu o 30 metrů dál, je to těžší, delší, „lepší“. Sestup pořeším později, říkám si. První délka mě naláká, na štandu jsou boráky, fajn někam to vede, jdeme dál. Ale pak už se to lehce komplikuje, je třeba nejen zakládat vlastní jištění, ale dělat vlastní štandy, což se více méně daří a ono to určitě někam povede…. Na konci čtvrté délky narážíme na problém. Cesta dál je těžká, resp. na její lezení není čas, je kolem 6 večer, a slanit dolů nejde. Jsme moc vysoko, do sedélka je to odhadem 70-80 metrů. Sestup jsem měl řešit dřív, moje chyba. Takže musíme proslaňovat celou cestu zpátky. První délku dolů ještě zdlouhavě sestupujeme s tím, že sbíráme jištění, pak už ale slaňujeme 6 délek lana, což se díky volně rostoucí kosodřevině, více či méně pevné, daří. Poslední délka z boráků vychází tak, že po slanění na zem zbývá půl metru lana do konce. O fous to vyšlo… To že Davidovi v půlce cesty dolů spadl kýblík až na zem a musel slaňovat 3 délky přes půlloďák, je už jen malá epizodka.

Pak už zbývá chodecky tak hoďka na Chatu při Zelenom plese, jedno pivko a je večer - čas bivakovat.

 V neděli ráno se budíme v 6 do slunného dne. Vyrážíme na Černý štít. Opět nás čekají téměř tři hodiny výstupu po suťovisku. Mezi desátou – jedenáctou nalézáme do Papirusovi štrbiny obtížnosti III na Černý štít. Teprve doma se dozvídám, že štrbina se jmenuje po zde zemřelém pánu Papirusovi, jeho pád byl první zaznamenaný smrtelný úraz v Tatrách… Lezení nic moc, skála se láme, co chvíli letí dolů nějaký kámen, jištění občasné, jen nějaké Abalaky do spár, tutových hrotů málo. Ve třetí délce při drobném odbočení z ideální cesty nalézám do sněhem uhlazených ploten obtížnosti 5 – 6. Tudy to nejde, slézám tak 10 – 15 metrů níž a přelézám o kousek vlevo do lehčího terénu, bohužel stále víc lámavého. Štand dělám poprvé v životě jen ze skob, hledání pevných spár není jednoduché, chybí zkušenosti, nahoru to nejde, krátké lano, o kousek níž je to ještě horší. Po zatlučení první skoby se uvolní kámen tak 40 na 40 a zůstává uvolněný i se skobou, takže vytlouct a znova. Po dalších nekonečných minutách usilovného hledání zatloukám dvě skoby, které drží. Resp. chci věřit, že drží. Lezeme dál, poslední dvě délky ze sedélka jsou pohodové lezení za

 II – III, konečně po pevné skále, fakt radost. Na vrcholu pak dáváme společné foto, vzájemně si blahopřejeme, paráda. Sestup je klasicky tatranský. Exponované slézání první délky prověří morál všech.

Pak už se schází bez jištění i obtížnější úseky, bo čas tlačí. Máme skoro dvě hoďky zpoždění…. Po více jak hodině a půl jsme na zemi, balíme lezeckou a vyrážíme do bivaku. Čeká nás dvou hodinový sestup do bivaku, znovu přebalení batohů, (musíme přibalit spacáky, jídlo atd.) a pak další tři hoďky k autu, no a pak cesta domů, takže kolem jedné v noci jsme ve Zlíně.

 Srovnání s loňskem: Letos jsem si vyzkoušel lezení po rozlámané skále – ale je lepší lézt hřeben obtížnosti IV  než lámavou III štrbinu obtížnostně to pak vyjde nastejno, protože na hřebenu nepadá tak kamení a je to celkově jistější. Nástupy ke skále byly letos hodně dlouhé, dvě - tři hoďky je dost, v podstatě už jen přijít na „start“ je dobrým sportovním výkonem.  Jinak byla spíš zima, studený vítr, no nedá se. Zkušeností jsem ale nabral dost, hlavně díky problémům na sestupu v sobotu, a obtížnému štandu ze skob v neděli, o sestupu z Čierného štítu nemluvě. Jinak to byl ale opět nádherný výlet, plný skvělých zážitků. A o to nám v horách jde.       

Luděk